Dotazník k synodě o rodině

26.11.2013, článek vložil P. Milan Vavro

Papež František se zajímá o život rodin na celém světě a chce se těmito otázkami zabývat na Biskupské synodě. Sekretariát synody k tomu rozeslal církvi na celém světě dotazník. I vy můžete odpovědí na všechny nebo alespoň na některé otázky přispět k tomu, aby biskupové světa měli co nejvěrohodnější představu o životě rodin v dnešní době. Na dotazník můžete odpovědět mejlem na adresu rkf.slavkov(zavinac)biskupstvi.cz do 3.12.2013. (Níže jsem odpověděl na komentáře - P. Milan)

Odpověď na komentáře:
Dotazník je pro celý svět, je určený biskupům, kněžím i farnostem - laikům, zvláště těm, kteří připravují snoubence nebo konají pastoraci s rodinami. Nejedná se tedy jen o populární internetovou anketu, zřejmě proto nemůže být jednoduchými větami. Já jsem ji zveřejnil na internetu, aby se k ní také laici dostali. Nikdo není
nucen se k dotazníku vyjadřovat. Vaše odpovědi zde uvedené se zobrazí v sumáři za naše děkanství. o. Milan Vavro

BISKUPSKÁ SYNODA
III. MIMOŘÁDNÉ GENERÁLNÍ ZASEDÁNÍ

PASTORAČNÍ VÝZVY PRO RODINU

V KONTEXTU NOVÉ EVANGELIZACE

                         

Přípravný dokument

Vatikán 2013

I. Synoda: rodina a evangelizace

     Poslání hlásat evangelium všemu stvoření svěřil samotný Pán svým učedníkům a v dějinách je jeho nositelkou církev. Je zřejmé, že v čase, který nyní prožíváme, se duchovní a sociální krize stává pastorační výzvou, podněcující církev k evangelizační misi pro rodinu, jež je základní buňkou života celé společnosti i církevního společenství.

     V tomto kontextu je více než kdy jindy naléhavé a potřebné předkládat evangelium o rodině. Naléhavost tématu se ukazuje z toho, že Svatý otec se rozhodl pro dvouetapový itinerář biskupské synody: první etapa, mimořádné generální shromáždění v roce 2014, s cílem upřesnit „status questionis" a shromáždit svědectví a návrhy biskupů pro to, jak důvěryhodně hlásat a žít evangelium pro rodinu; druhá etapa, řádné generální shromáždění v roce 2015, aby se hledaly účinné směry pro pastoraci lidské osoby a rodiny.

     Dnes se objevuje problematika ještě před par léty nevídaná, jako jsou dvojice žijící spolu ve faktickém svazku, které manželství neuzavírají a často myšlenku na něj úplně vylučují, nebo spojení lidí stejného pohlaví, jimž je nezřídka přiznávána možnost adopce dětí. Z mnoha nových situací, které si vyžadují pozornost a pastorační úsilí církve stačí připomenout tyto: smíšená a mezináboženská manželství; rodiny s jedním rodičem; polygamie; dohodnutá manželství a z toho plynoucí problematika věna, které je často chápané jako cena za získání ženy; kastovní systém; kultura nezávaznosti a domnělé nestability svazku; církvi nepřátelské formy feminismu; fenomény migrace a nového formulování samotného pojmu rodiny; relativistický pluralismus v chápání manželství; vliv sdělovacích prostředků na lidovou kulturu a její chápání sňatku a rodinného života; myšlenkové tendence směřující k legislativním návrhům, které znehodnocují trvalost a věrnost rodinného paktu; rozšiřující se fenomén náhradních matek (pronájem dělohy); nové interpretace lidských práv. V užším výslovně církevním prostředí je to především oslabení nebo opuštění víry ve svátostný charakter manželství v terapeutickou moc svátostného pokání.

     Z toho všeho se chápe, jak je naléhavé, aby se pozornost světového episkopátu „cum Petro et sub Petro" k těmto výzvám postavila. Pokud si např. představíme jen to, že za současných okolností mnoho dětí a mladých, kteří se narodili v neregulérních manželstvích, nikdy nevidí své rodiče přistupovat ke svátostem, pochopíme, jak naléhavé pro evangelizaci jsou problémy nastolené současnou situací, která je navíc rozšířena po celé „globální vesnici". To vše je v jedinečném souladu s velkolepým přijetím, jež se v našich dnech dostává nauce o Božím milosrdenství a laskavosti vůči lidem zraněným a nacházejícím se na geografických i existenciálních perifériích. Očekávání, která z toho vyplývají pro pastorační rozhodnutí týkající se rodin, jsou obrovská. Reflexe biskupské synody o těchto tématech se proto zdá být na jedné straně potřebná a naléhavá a na druhé straně nezbytná, jako výraz lásky pastýřů vůči těm, kdo jsou jim svěřeni, i vůči celé lidské rodině.

II. Církev a evangelium o rodině

     Radostná zvěst o Boží lásce se má hlásat těm, kdo prožívají tuto základní lidskou zkušenost osobně, ve dvojici i ve společenství otevřeném pro přijetí daru dětí, jakým je společenství rodiny. Nauka víry o manželství se má představovat komunikativně a účinně, tak, aby byla schopná dosáhnout srdcí a proměňovat je podle Boží vůle projevené v Ježíši Kristu.

     Pokud jde o odvolávku na biblické prameny o manželství a rodině, uvádíme zde jen základní odkazy. Stejně tak i u dokumentů církevního magisteria se zdá být vhodné, abychom se zde omezili na všeobecný učitelský úřad církve, doplnili ho některými texty Papežské rady pro rodinu a pověřili biskupy, kteří se synody zúčastní, aby nechali zaznít dokumentům svých vlastních biskupských orgánů.

     V žádné době a v žádné kultuře nikdy nechyběla ani jasná nauka pastýřů ani konkrétní svědectví věřících mužů i žen, kteří za velice rozličných okolností žili evangelium o rodině jako nesmírný dar pro sebe i pro své děti. Úsilí nastávající mimořádné synody je vedeno a podporováno přáním, aby se všem s větší naléhavostí předávalo toto poselství s nadějí, že „poklad zjevení církvi svěřený stále více naplní lidská srdce" (DV 26).

Plán Boha Stvořitele a Spasitele

     Krása biblického poselství o rodině má svůj původ ve faktu, že muž i žena byli oba stvořeni k Božímu obrazu a podobnosti (srov. Gen 1, 24-31; 2, 4b-25). Manželé spojeni nerozlučitelným manželským poutem prožívají krásu lásky, otcovství a mateřství a nejvyšší důstojnosti, neboť se mohou zúčastnit na stvořitelském Božím díle.

     V daru, kterým je plod jejich spojení, přebírají odpovědnost za růst a výchovu dalších lidí pro budoucnost lidského rodu. Plozením muž a žena s vírou naplňují povolání být Božími spolupracovníky při péči o stvoření a růst lidské rodiny.

Blahoslavený Jan Pavel II. komentoval tento aspekt ve Familiaris Consortio: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobě (srov. Gen 1,26 a násl.): z lásky ho povolal k životu a současně ho určil k lásce. Bůh je láska (1 Jan 4, 8). a prožívá sám v sobě tajemství osobního společenství lásky. Když tvoří Bůh člověka podle svého obrazu a udržuje ho ustavičně v bytí, vkládá do lidské přirozenosti také mužské a ženské povolání a zároveň i schopnost a odpovědnost k lásce a společenství (srov. Gaudium et spes, 12). Láska je proto základní a přirozené povolání každého člověka" (FC, 11).

Tento plán Boha Stvořitele, který byl narušen prvotním hříchem (srov. Gen 3, 1-24), se projevil v dějinách na událostech prožívaných vyvoleným lidem až do plnosti časů, kdy Boží Syn svým vtělením nejen potvrdil vůli Boha ke spáse, ale vykoupením poskytl milost k uposlechnutí téže Boží vůle.

Boží Syn, Slovo, které se v lůně Panny Marie stalo tělem (srov. Jan 1, 14), žil a rostl v Nazaretské rodině a zúčastnil se na svatbě v Káni, jejíž slavení obohatil prvním ze svých „znamení" (srov. Jan 2, 1-11). S radostí přijímal pohostinnost v rodině svých prvních učedníků (srov. Mk 1, 29-31; 2, 13-17) a v Bethanii utěšoval zarmoucenou rodinu svých přátel (srov. Lk 10, 38-42; Jan 11 1-44).

     Ježíš Kristus obnovil krásu manželství tím, že znovu předložil sjednocující Boží plán, který pro tvrdost lidského srdce byl opuštěn dokonce i v tradici izraelského lidu (srov. Mt 5, 31-32; 19.3-12; Mk 10, 1-12; Lk 16, 18). Návratem k počátku Ježíš vyučoval o jednotě a věrnosti manželů a odmítal zapuzení a cizoložství.

     Právě skrze mimořádnou krásu lidské lásky – oslavovanou již inspirovanými tóny Velepísně a manželským poutem, které požadovali a chránili i proroci jako Ozeáš (srov. Oz 1, 2-3,3) a Malachiáš (srov. Mal 2, 13-16) – Ježíš potvrzoval původní důstojnost lásky mezi mužem a ženou.

Církevní nauka o rodině

     I v prvotním křesťanském společenství se rodina objevovala jako „domácí církev" (srov. KKC 1655). V tzv. „rodinných kodexech" novozákonních apoštolských listů je velká rodina antického světa označována za místo hluboké solidarity mezi manžely, mezi rodiči a dětmi, mezi bohatými a chudými (srov. Ef 5, 21-6, 9; Kol 3, 18-4,1; 1 Tim 2, 8-15; Tit 2, 1-10; 1 Petr 2,13-3, 7; srov. zvláště List Filemonovi). Především List Efesanům označuje manželskou lásku mezi mužem a ženou za „veliké tajemství", které ve světě zpřítomňuje lásku Krista a církve (srov. Ef 5, 31-32).

     V průběhu staletí a především v moderní době až do našich dní církev nikdy nezanedbávala své vytrvalé a narůstající učení o rodině a o manželství, které rodinu zakládá. Jedním z jeho nejvyšších výrazů je nabídka Druhého vatikánského koncilu v pastorační konstituci Gaudium et spes, která se zabývá některými nejnaléhavějšími problémy a v celé jedné kapitole prosazuje důstojnost manželství a rodiny, jak je vidět z popisu jeho hodnoty při utváření společnosti: „Rodina, v níž se stýkají různé generace a vzájemně si pomáhají získat vyspělejší moudrost a sladit lidská práva s ostatními požadavky společenského života, je základem společnosti" (GS 52). Zvláště důrazně se apeluje na kristocentrickou spiritualitu věřících manželů: „Konečně sami manželé, stvoření k obrazu živého Boha a začleněni v opravdové osobní společenství, mají být spojeni stejným cítěním, podobným smýšlením a vzájemným posvěcováním, aby následovali Krista, původce života, a tak v radostech i v utrpeních svého povolání svědčili svým věrným milováním o tajemství lásky, které Pán zjevil světu svou smrtí a zmrtvýchvstáním" (GS 52).

     Také Petrovi nástupci po Druhém vatikánském koncilu obohatili svým magisteriem nauku o manželství a o rodině; zvláště Pavel VI. v encyklice Humanae vitae předkládá principielní a praktickou nauku. Po něm papež Jan Pavel II. v apoštolské exhortaci Familiaris consortio trval na prosazování Božího záměru a původní pravdy o manželské lásce a o rodině: „Toto sebeodevzdání je v celé své pravdivosti možné pouze a jedině v ‚prostoru manželství', ve svazku manželské lásky, na půdě vědomého a svobodného rozhodnutí vstoupit s partnerem do důvěrného, Bohem chtěného společenství života a lásky (srov. Gaudium et spes 48), které jen tímto způsobem ukazuje svůj pravý smysl. Manželství jako instituce není ani neoprávněný zásah společnosti nebo autority, ani nějaká forma, uložená zvenčí. Nýbrž je to vnitřní nezbytnost samotné manželské smlouvy lásky, která se tímto způsobem projevuje navenek jako něco jedinečného a výlučného, aby se tak plně uskutečnila věrnost k plánu Boha, stvořitele. Taková věrnost naprosto neomezuje svobodu osoby, nýbrž ji chrání před každým subjektivismem a relativismem a ponechává jí účast na tvůrčí moudrosti Boží" (FC 11).

     Katechismus katolické církve shrnuje tyto základní údaje: „Manželské smlouvě, kterou muž a žena uzavírají mezi sebou důvěrné společenství života a lásky, položil základy Stvořitel a vybavil ji jejími vlastními zákony. Svou povahou je zaměřena na dobro manželů stejně jako na plození a výchovu dětí. Kristus Pán ji u pokřtěných povýšil k důstojnosti svátosti [Srov. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48; CIC, Kánon 1055,1.].

     Nauka vyložená v Katechismu se týká jednak teologických principů, jednak mravního chování, a je uvedena ve dvou samostatných oddílech: Svátost manželství (č. 1601-1658) a Šesté přikázání (č. 2331-2391). Pozorné čtení těchto dvou částí Katechismu přinese aktuální pochopení nauky víry a napomůže při působení církve tváří v tvář dnešním výzvám. Její pastorace nachází inspiraci v pravdě o manželství viděné v Božím záměru, který stvořil muže a ženu a v plnosti času zjevil v Ježíši plnost manželské lásky povýšené na svátost. Křesťanské manželství založené na souhlasu je rovněž vybaveno svými vlastními účinky, jako je dobro manželů i jejich povinnosti, avšak není vyňato z působení hříchu (srov. Gen 3, 1-24), který může způsobovat hluboké rány a útočit na samotnou důstojnost svátosti.

     Nedávná encyklika papeže Františka Lumen fidei hovoří o rodině v jejím spojení s vírou, které ukazuje, „jak pevné mohou být svazky mezi lidmi, když je uprostřed nich přítomen Bůh" (LF 50). „První prostředí, kde víra osvěcuje společenství lidí, spočívá v rodině. Mám na mysli především trvalý svazek muže a ženy v manželství. Vzniká z jejich lásky, jež je znamením a přítomností lásky Boží, z uznání a přijetí dobra pohlavní odlišnosti, která umožňuje sjednocení manželů v jediném těle (srov. Gen 2, 24), a dává jim schopnost rodit nový život, projev dobroty Stvořitele, jeho moudrosti a jeho plánu lásky. Na základě této lásky si mohou muž a žena slíbit vzájemnou lásku úkonem, jenž zahrnuje jejich celý život a připomíná mnohé rysy víry. Slíbit lásku navždy je možné, když se odhaluje plán, jenž je větší než naše vlastní plány, nese nás a umožňuje nám darovat milovanému člověku celou budoucnost" (LF 52). „Víra není útočiště pro lidi bez odvahy, nýbrž povznesení života. Umožňuje nalézt velké povolání, povolání k lásce, a zaručuje, že tato láska je spolehlivá a že stojí za to odevzdat sejí, neboť je založena na věrnosti Boží, jež je silnější než všechny naše slabosti" (LG 53).

III. Dotazník

     Následující otázky umožní místním církvím, aby se aktivně zúčastnily na přípravě mimořádné synody, jejímž cílem je hlásat evangelium při současných výzvách týkajících se rodiny.

1 – Rozšíření Písma svatého a církevního magisteria o rodině

a)     Jaká je reálná znalost biblického učení, „Gaudium et spes", „Familiaris consortio" a dalších dokumentů pokoncilního církevního magisteria o hodnotě rodiny podle katolické církve? Jak jsou naši věřící formováni v rodinném životě podle církevního učení?

O:

b)     Kde je církevní učení známé a ve svém celku dodržované? Ukazují se těžkosti s jeho uváděním do praxe? Jaké?

O:

c)     Jak se církevní učení šíří v kontextu pastoračních programů na národní, diecézní a farní úrovni? Jaká katecheze o rodině se vykonává?

O:

d)     V jaké míře – a zvláště ve kterých svých aspektech – je toto učení reálně známé, přijímané, odmítané a/nebo kritizované v mimocírkevním prostředí? Jaké kulturní faktory brání plnému přijetí církevního učení o rodině?

O:

2 – Manželství podle přirozeného zákona

a)     Jaké místo zaujímá pojem přirozeného zákona v občanské kultuře na úrovni institucionální, výchovné a akademické i na úrovni lidové? Jaké antropologické vize se objevují v debatě o přirozeném základu rodiny?

O:

b)     Přijímají věřící pojem přirozeného zákona ve vztahu ke svazku mezi mužem a ženou jako všeobecně daný?

O:

c)     Jak je prakticky i teoreticky napadán přirozený zákon svazku mezi mužem a ženou s ohledem na vytvoření rodiny? Jak se předkládá a obhajuje v občanských a církevních orgánech?

O:

d)     Jak se pastoračně stavět k situaci, kdy o svátostné manželství žádají nepraktikující pokřtění nebo takoví, kteří se prohlašují za nevěřící?

O:

3 – Pastorace rodiny v kontextu evangelizace

a)     Jaké zkušenosti se v posledních létech narodily v souvislosti s přípravou na manželství? Jaká snaha se projevovala při plnění úkolu evangelizace snoubenců a rodiny? Jak pomoci k uvědomění si toho, že rodina je „domácí církev"?

O:

b)     Dokázali jste předkládat takový styl modlitby v rodině, který by uměl odolat komplexnosti života a současné kultury?

O:

c)     Jak při současné krizi mezigeneračních vztahů dokázaly křesťanské rodiny realizovat své povolání předávat víru?

O:

d)     Jakým způsobem místní církve a hnutí s rodinnou spiritualitou dokázaly dávat příklad?

O:

e)     Jaký specifický příspěvek dokázaly přinést manželské dvojice a rodiny k šíření integrálního a v dnešní době důvěryhodného pohledu na manželství a rodinu?

O:

f)     Jakou pastorační pozornost věnovala církev podpoře formujících se manželských dvojic a dvojic v krizi?

O:

4 – Pastorace, která čelí některým těžkým manželským situacím

a)     Je soužití ad experimentum významnou pastorační skutečností v místní církvi? Na kolik by se dal odhadnout jeho procentuální podíl?

O:

b)     Existují volné svazky faktického soužití, které nejsou potvrzeny ani úředně ani církevně? Existují o tom důvěryhodná statistická data?

O:

c)     Jsou rozvedení a znovu sezdaní významnou pastorační skutečností v místní církvi? Na kolik by se dal odhadnout jejich procentuální podíl? Jak se tato skutečnost vhodně řeší v pastoračních plánech?

O:

d)     Jak ve všech těchto případech pokřtění prožívají svůj neregulérní stav? Jsou si toho vědomí? Nebo jsou prostě lhostejní? Cítí se být na okraji a trpí tím, že nemohou přijímat svátosti?

O:

e)     S jakými žádostmi se rozvedení a znovu sezdaní obracejí na církev ve věcí přijímání eucharistie a svátosti smíření? Z těch, kdo se v takové situaci nacházejí, kolik jich žádá o tyto svátosti?

O:

f)     Mohlo by zjednodušení kanonické praxe ve věci vyhlašování neplatnosti manželského svazku být reálným pozitivním přínosem při řešení problematiky osob, jichž se týká? Pokud ano, jakým způsobem?

O:

g)     Existuje pastorační péče, která vychází těmto případům vstříc? Jak se taková pastorační aktivita vykonává? Existují pro ni pastorační plány na národní a diecézní úrovni? Jak se odloučeným a rozvedeným znovu sezdaným hlásá Boží milosrdenství a jak se uvádí do praxe pomoc církve na jejich cestě víry?

O:

5 – Svazky osob stejného pohlaví

a)     Existuje ve vaší zemi zákon, který zrovnopravňuje svazky lidí stejného pohlaví s manželstvím?

O:

b)     Jaký je postoj místní církve a jaké jsou lokání postoje ve vztahu ke státu, který tyto svazky prosazuje, i ve vztahu k lidem žijícím ve svazcích tohoto druhu?

O:

c)     Jakou pastorační pozornost je možné věnovat lidem, kteří se rozhodli žít ve svazcích tohoto druhu?

O:

d)     V případě svazků lidí stejného pohlaví, kteří si adoptovali děti, jaký lze zaujmout pastorační postoj s ohledem na předávání víry?

O:

6 – Výchova dětí v situacích neregulérního manželství

a)     Jaká je odhadovaná proporce takovýchto případů u dětí a adolescentů ve vztahu k počtu dětí narozených a vyrůstajících v řádně konstituovaných rodinách?

O:

b)     S jakým postojem se rodiče obracejí na církev? Co požadují? Jen svátosti nebo také katechezi a všeobecnou výuku náboženství?

O:

c)     Jak místní církve vycházejí vstříc potřebám rodičů těchto dětí v nabídce křesťanské výchovy pro ně?

O:

d)     Jak v těchto případech probíhá svátostná praxe: příprava, udílení svátosti, doprovázení?

O:

7 – Otevřenost manželů pro život

a)     Jakou mají křesťané reálnou znalost nauky Humanae vitae o zodpovědném rodičovství? Jaká je jejich znalost o morálním hodnocení různých metod regulace porodnosti? Jaké prohloubení lze v této otázce navrhnout z pastoračního hlediska?

O:

b)     Je morální nauka přijímána? Jaké jsou nejproblematičtější aspekty, které činí její přijetí u velké většiny dvojic obtížným?

O:

c)     Jaké přirozené metody nabízejí místní církve jako pomoc manželům při uvádění nauky Humanae vitae do praxe?

O:

d)     Jaká je zkušenost s touto tématikou v praxi svátosti pokání a účasti na eucharistii?

O:

e)     Jaké kontrasty se v této oblasti zaznamenávají mezi církevní naukou a výchovou v občanské sféře?

O:

f)     Jak prosazovat mentalitu otevřenější pro porodnost? Jak napomáhat zvyšování počtu nově narozených?

O:

8 – Vztah mezi rodinou a osobou

a)     Ježíš Kristus odhaluje tajemství a povolání člověka: je rodina přednostním místem pro to, aby k komu docházelo?

O:

b)     Které kritické situace rodiny v dnešním světě se mohou stávat překážkou pro setkání člověka s Kristem?

O:

c)     Do jaké míry krize víry, jimiž mohou lidé procházet, mají dopad na rodinný život?

O:

9 – Další problémy a návrhy

Existují další problémy a návrhy týkající se témat pojednávaných v tomto dotazníku, které jako jeho adresáti považujete za naléhavé nebo užitečné?

O:


 


Komentáře k článku:

K článku bylo již vloženo 5 komentářů.
Poslední příspěvek byl vložen 26.11.2013 22:54:28.

Zobrazit komentáře :: Vložit příspěvek