O naší farnosti v Katolickém týdeníku

24.11.2007, článek vložil P. Milan Vavro

S rubrikou "KT na návštěvě" se čtenáři tentokrát vypraví do farnosti Slavkov u Brna.

Která farnost má více než 50 ministrantů?

Na monumentálním sloupovém průčelí slavkovského kostela hodiny odbily třikrát. Ve farním sále se v té chvíli rozhrnuje opona odpoledního představení. Sál pro 65 diváků je plný do posledního místa, ani při třetí repríze hry Jonáš zájem veřejnosti neutuchá.

Biblický Jonáš je téma nadčasové. I proto jej mohlo slavkovské farní divadlo Simsala Bim zařadit do současnosti. V osmi metaforických obrazech představuje příběh, který se může přihodit každému z nás. Od okamžiku, kdy je Jonáš vyvolen k životnímu úkolu, přes trapné začátky, vyzrávání, problémy a nepochopení až k zajímavě pojatému cíli.

„Protože k dobrým zbraním dramatiků patří satira, nespolkne například našeho Jonáše velryba, ale Bar u velryby," říká režisérka představení Ludmila Nosková. „Věřím, že slavkovské publikum se dobře baví a nakonec odchází zamyšleno nad vztahy lidí k Bohu i k sobě navzájem. Dál náš úkol nesahá," dodává vedoucí souboru L. Nosková, která text Jonáše volně upravila podle verze, objevené na internetu.

Soubor Simsala Bim působí ve slavkovské farnosti právě sedm let. Děti, které se v roce 2000 začaly učit hrát divadlo pohádkami, už jsou na prahu dospělosti a pouštějí se do stále závažnějších témat. V nejbližších dnech je čeká konkurs na obsazení Shakespearova Kupce benátského. Také on by ale měl po úpravě promlouvat především k dnešní době.

Třikrát se herci „děkují", než je obecenstvo po bouřlivém potlesku propustí. Pak se ansámbl bleskově pustí do úklidu. Kulisy i kostýmy musí do skladu a za chvíli je sál připravený na běžný provoz. Už zítra se tady sejde například malý farní sbor, v dalších dnech schola, několik společenství mladých, modlitby matek, rodiny s dětmi. A -náctiletí tu budou mít taneční párty.

MÁME I FARNÍ CHALUPU

Slavkovský farář a děkan P. Milan Vavro dospívajícím fandí.

„Mladí mají u nás několik společenství. Pod názvy Vrba, Piškoti, Myšáci nebo Smajlíci najdete jejich program i na farních internetových stránkách. Na péči o mládež se podílí také farní vikář P. Petr Mareček. Má náročnou práci jako docent biblických věd a předseda senátu olomoucké teologické fakulty. Ale farnosti věnuje každou volnou chvíli," informuje děkan Vavro.

„Divadlo není jediný prostor, který ve farnosti mládeži dáváme," říká dále. „Teď například dokončujeme v blízké vesnici rekonstrukci pronajaté staré fary na naši farní chalupu. Pro soustředění různých aktivit již nebudeme muset zajišťovat vzdálené ubytování a já za mladými budu moci jezdit mnohem častěji," dodává P. Vavro.

První akce na chalupě, kde jsou dvě desítky míst, proběhla o podzimních prázdninách v závěru letošního října. Otevření patřilo ministrantům. V pátek ještě zvelebovali okolí domu, sobotu pak využili k bojovým hrám a filmování v nedalekém lese. A neděli - jak se patří - oslavili asistencí bohoslužby v místním kostele. „Starali se o ně dva zkušení mládenci, kteří ministranty ve Slavkově vedou už léta. Přesto jsem za nimi zajížděl denně. Ministranti si dobrou péči zaslouží. Jsou obětaví a je jich opravdu hodně," uvádí otec Milan a rychle počítá: „Včetně přifařených obcí máme 53 služebníků oltáře. Když u nás před dvěma roky při 200letém výročí bitvy sloužil mši svatou otec kardinál Vlk, zeptal se, jestli jsem ten houf chlapců shromáždil z celého děkanství. Trošku jej pak vyvedlo z míry, když byl ujištěn, že úplně všichni jsou slavkovskými farníky," dodává radostně P. Milan Vavro.

Je dobré umět hovořit s dítětem o Bohu

Součástí slavkovské farní rodiny je také klášter Chudých školských sester Naší Paní. Na chodu farnosti se podílí zejména svým nejvlastnějším posláním – výchovou. Čtyři z nich učí ve farnosti i okolí náboženství a sestru Gregorii Erlebach, můžeme jako pastorační asistentku pravidelně zastihnout také ve farní kanceláři. Zeptali jsme se jí:

Jak se školské sestry dostaly do Slavkova?

K tomuto městu patří naše kongregace už od roku 1883. Do Slavkova jsme se nedávno vrátily po desítkách let internace v Bílé Vodě. Naštěstí se bývalý klášter podařilo prodat a nedaleko kostela postavit nový provinční dům, odpovídající současným potřebám. Byl posvěcen v roce 1996. Starou řádovou školu jsme pak vyměnily za budovu v blízkosti kláštera. Je to škola a školka, provozovaná městem. Na místě ploché střechy ale vyrostla roku 2002 nástavba s učebnami, velkým sálem a zázemím, kde můžeme pravidelně realizovat také pastorační aktivity pro farnost i široké okolí. Zařízení nese jméno Dům Svaté rodiny.

Co konkrétně pořádáte?

Nejdříve jsme začaly připravovat duchovní obnovy zaměřené na děvčata. Od nich jsme ale slyšely: „To by měli prožít i naši kluci.“ A tak ve spolupráci se slavkovským děkanstvím jsme i na ně rozšířili program. Když zaznělo: „To by měli slyšet i naši rodiče“, vyšli jsme nejdříve směrem k maminkám. Poslední krok dokumentuje obnova, zaměřená na spiritualitu mužů. Uskuteční se letos 24.11. a jsme zvědavy na účast. Ženám, které se u nás sešly na prahu listopadu, aby přemýšlely o vnitřním uzdravování, sál už téměř nestačil. Přišlo jich 130. Během duchovních obnov z větší účasti je vždy kromě přednášejícího k dispozici několik kněží se svátostí pokání a soukromými duchovními rozhovory. Naše prostory dáváme také k dispozici i pro řadu děkanátních akcí, jako jsou obnovy pro manžele, kurzy pro spolupracovníky ve farnostech a kurzy pro kostelníky, děkanátní setkání mládeže, nebo biblická soutěž pro děti. Pamatujeme i na vícedenní programy různých, zejména rodinných společenství.

Jak reaguje mládež?

Můžeme dosvědčit, že existuje mládež, která hledá duchovní hodnoty. Rady se jím věnujeme. Na obnovy pozýváme kněze, kteří mají zkušenosti a pochopení pro mladé lidi. Duchovní obnova dává mladým prostor k zamyšlení, modlitbě, osobním pohovorům a svátostí smíření.Vyvrcholením je slavení Eucharistie, do které mladi mohu vložit nové rozhodnutí pro Boha. Je pro nás radostí, že několik z nich vstoupilo do iniciativy Čistá láska

A co ti nejmenší?

Výuka náboženství zde probíhá pravidelně. Největší ohlas má náboženství pro předškoláky. Maminky ze širokého okolí sem každý týden přivádějí svoje děti už od tří let. Věnuje se jim naše sestra Josefa Jarošová, která má nejen příslušnou vysokoškolskou kvalifikaci, ale i mimořádný dar oslovit dětskou duši. Nejen děti, ale i doprovázející maminky se k nám těší. Vždycky se v této škole hrou přiučí něco nového, jak hovořit s dítětem o Bohu. A samozřejmě tu navazují i krásné vzájemné vztahy. Letos máme přihlášeno už více než 30 malých dětí.

Oběti krvavé bitvy inspirují proces smíření

- Jméno Slavkov zná celý svět jako dějiště jedné z nejkrvavějších bitev lidských dějin, která se na pláních východně od Brna odehrála 2. prosince 1805. Na slavkovském zámku pak vítězný císař Napoleon podepsal s rakouským císařem Františkem I. příměří. Střetnutí francouzských, ruských a rakouských vojsk stálo život téměř 40 tisíc mužů, mnoho utrpení prožilo také místní obyvatelstvo. Po téměř dvou stoletích se tyto oběti staly podnětem k setkávání představitelů křesťanských církví. Se zástupci samosprávy a mnoha občanských sdružení hledají východisko z problémů, které je dosud rozdělovaly. Slavkovská iniciativa smíření, jež se pod záštitou Ekumenické rady církví v ČR a České biskupské konference schází od roku 1996 vždy v prvním říjnovém týdnu, už svým významem přesáhla hranice naší republiky.

- Slavkovské dny smíření pravidelně vrcholí ekumenickou bohoslužbou ve farním chrámu Vzkříšení Páně. Ten je jednou z nejkvalitnějších klasicistních církevních staveb na Moravě. Pozoruhodné je zejména jeho starořecké sloupové průčelí a 25metrová výška klenby. V sousedství slavkovského zámku nechal kostel postavit významný rakouský politik, kancléř vlády Marie Terezie, kníže Václav Antonín Kounic. Chrám byl dokončen 16 let před napoleonskými válkami.

Autor textu:  Václav Štaud

Ze starších článků, uvedených v KT uvádíme:

Když končí čas pohádek

Příloha Doma 10/2006

--------------------------------------------------------------------------------

Farnost ve Slavkově u Brna patří k těm, jež označujeme jako živé. Jedna akce stíhá druhou, působí tu různá společenství, budova fary denně slouží k výuce, setkávání mladých i seniorů. Vedle řady aktivit, které důvěrně znají i jiné farnosti, jsme tu objevili jednu, jíž se může pochlubit málokteré město: Slavkov má vlastní farní divadlo! Jeho páté výročí oslavili mladí ochotníci v lednu a únoru víkendovou výstavou. Nebyla to výstava obyčejná.

Iluze z farního sálu

Ve východním křídle slavkovské fary nás vítá opravdový princ. Nabídne malý program s plánkem expozic a obřadně každého uvede. „Stůj, červe!" zaskřehotá stařena v pradávné loktuši: „Bez návleků nikdo nesmí dovnitř. Kdo by to uklízel? Trpaslíci odjeli za Sněhurkou." Musíme poslechnout.

V první, loutkové části výstavy, je nám ochotnou průvodkyní umělecká vedoucí souboru paní Ludmila Nosková. Vysvětluje, že u kolébky divadla byla právě tato nevelká scéna s desítkami postaviček. Kromě nich tu vidíme i četné plakáty, fotografie a kostýmy - jako na každé jiné výstavě. Jenže už za nejbližšími dveřmi se propadáme do prostředí živých pohádek.

Světnice jako klícka, Honza se hřeje u pece a Mařenka plete něco na sebe. Jakmile skončí vtipný dialog, dostáváme od obou i příděl informací. Že tohle byla jejich první opravdu velká hra, co všechno se museli naučit a jak připravit. Pak nás Honza vyprovodí k mlýnu. Další dokonalá iluze. Na stavidle sedí a pokuřuje hastrmánek, dívčina leští okna stavení. Následuje výňatek ze hry Vodnické štěstí, výklad a doprovod do další z papírových kójí ve farním sálu. Jedna dokonale navozuje představu ledového království ze hry O stříbrné růži, zatímco poslední část rekapitulace prožijeme v zámecké komnatě a dračí sluji se hrou Jak Ondra ke štěstí přišel. A pak už Kašpárek, poslední z ochotných průvodců, směruje naše kroky do místnosti s videosmyčkou všech představených her a pak ještě jednou za paní Noskovou a půvabnými loutkami.

Simsala Bim

Loutky získal zdejší děkan Milan Vavro v závěru Jubilejního roku 2000 darem od zahraničních přátel a několika šikovným dětem v náboženství nabídl: „Nechcete zkusit hrát?" Zkusily to a výsledek předčil všechna očekávání. A protože pořádné divadlo potřebuje také pořádný název, kde se vzal, tu se vzal, byl tu Simsala Bim. Další úspěšná loutková hra O statečném Petrovi přinesla nápad zkusit si zahrát také naživo a paní Ludmila nastudovala s malými herci Budulínka.

To byli ještě opravdu hodně malí: původní devítičlenný kádr slavkovského divadla chodil do druhé, maximálně čtvrté třídy. Pět let ale uběhlo jako voda, a z capartů se nezadržitelně klubou krásné dívky a urostlí pánové. A že jim ta průprava prospěla! Své vrstevníky předčí suverénním vystupováním, srozumitelnou řečí, jistým pohybem. Do života - v podobě středních škol - kam budou brzy vstupovat, je to už samo o sobě dobrý vklad. Nehledě na to, že se naučili žít ve společenství, pomáhat si, věnovat volný čas druhým. Nejde totiž jen o vlastní hraní, ale také o přípravy scény, kostýmů, kulis a rekvizit. Vše si mladí (s podporou řemeslníků a obětavých švadlen ve farnosti) vyrábějí s minimálními náklady sami.

„O naše vystoupení je veliký zájem. Loni jsme už dosáhli šesti repríz, a pořád bylo v osmdesátimístném sále beznadějně plno," říká dramaturgyně, režisérka i kostymérka souboru. Také ona divadlu věnuje všechen volný čas. „Už dnes z nich vyrůstají nejen dobří herci, ale také hodnotní lidé", chválí paní Ludmila své svěřence. „Trávíme spolu hodně času. Třeba i na výletech v přírodě, kde opouštíme dramatické umění a snažíme se hledat také krásu duchovní stránky našeho společenství."

Na hlubinu!

V tomto roce se Ludmila Nosková rozhodla pozvolna uzavírat éru pohádek a vyplout na duchovní hlubinu. Její ansámbl, který se rozrostl o zkušenou asistentku režisérky a také o řadu šikovných technických pomocníků, dozrává ke hrám pro dospělé. Už nastudovali několik scén se závažným tématem. Zatím ale hráli jen pro vlastní nebo blízká farní společenství, v Radiu Proglas, či před poutníky u Panny Marie Vranovské. Nyní se ale nezadržitelně blíží první vstup do světa nevěřících. Především mladé vrstevníky mohou oslovit hodnotnější zábavou, než je konzumace televize, počítačových her nebo hospodské radovánky.

„Už mám řadu nápadů, jak hrát na veřejnosti klasiku a živě, nenásilně začít i s evangelizačním podtextem," říká režisérka. „A jsem ráda, že moji herci se na to těší. Zeptala jsem se jich otevřeně: Doba dětských pohádek je už téměř za námi, chcete s divadlem skončit? Odpověděli, že ani za nic! Vypluje tedy Simsala Bim na hlubinu? Vyplujeme, souhlasili úplně všichni," dodává paní Ludmila Nosková s radostí v hlase.

--------------------------------------------------------------------------------

Autor textu: Václav Štaud

 


Komentáře k článku:

K tomuto článku nebyl vložen žádný komentář.
Buďte první, kdo napíše svůj názor !