P. Peter Kolarovič - sloužící a pronásledovaný

05.05.2014, článek vložil P. Milan Vavro

Tento kněz působil ve Slavkově v roce 1984 a jeho pozoruhodný životní příběh je pro nás téměř neznámý. V sobotu 3. května jsem navštívil s farníky rodinu P. Petra Kolaroviče a jeho hrob v Bernolákově u Bratislavy.

Otřesný případ zneužití psychiatrie vůči knězi

Vydání: Katolický týdeník KT 2009/42 Děti a Bible, 19.10.2009, Autor: Matúš Demko

Během svého kněžského působení v Čechách byl ustavičně pod dozorem Státní bezpečnosti. Ta mu chodila v patách a chtěla ho připravit o život. Dostával injekce, které snad patřily bláznům, a ne zdravému muži. Katolický kněz a řeholník Peter Kolarovič. Zemřel v roce 2002 a už nemůže promluvit. Události z jeho života nám přibližuje jeho otec Fridrich Kolarovič.

P. Kolarovič

Jak si vzpomínáte na Petrovo dětství?

Byl naše páté dítě, po něm přišli na svět ještě dva sourozenci. Peter byl neobyčejně inteligentní. Když byl ještě malý, přišel k nám domů okresní stranický funkcionář. Našel doma jenom manželku, já byl zrovna za varhanami na litaniích, a začal ji poučovat, abychom nenavštěvovali bohoslužby. Šestiletý Peter pozdravil nezvaného hosta: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus." To se funkcionáři nelíbilo a vyzvídal od chlapce, kdo ho to naučil. Prý babička. „Pán Bůh a všechno, co tě babička učí, jsou jen pohádky. To já ti řeknu jiné pěkné pohádky," přesvědčoval ho straník. Nepochodil…

Jaký byl váš syn student?

Vynikající; na střední škole studoval stále s vyznamenáním. Nastoupil i na vysokou školu elektrotechnickou, ale zůstal tam jen čtyři měsíce – tehdy se rozhodl pro bohosloví. Doteď nevím, co ho k tomu vedlo. Svůj záměr uchoval v tajnosti. Nenápadně se vytratil do Čech, aby zjistil možnosti, jak se dostat na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Hledal pomoc na biskupských úřadech v Brně a v Olomouci. Bylo to bezvýsledné. O jeho přijetí rozhodovalo tehdejší ministerstvo kultury v Praze.

Nakonec se přechodně usadil ve Sloupu v Čechách…

Byl zaměstnán v sociálním ústavu pro těžce duševně postižené. Vzpomínal, jak se jednou ze suterénu přibližovala postava přikrytá bílou plachtou. Pomalu stoupala po schodech nahoru. Zjistilo se, že to byla jedna nemocná stařenka, kterou personál vynesl v plachtě do suterénu, neboť si mysleli, že je mrtvá. Byl to ústav pro staré a bezvládné a Petr pociťoval neobyčejnou radost, že mohl právě takovým chudákům pomáhat!

Petr se opakovaně snažil dostat na kněžská studia. Zpráva o přijetí na fakultu ho zastihla na vojně.

V Litoměřicích začal studovat v roce 1976. Měl vynikající prospěch a získal si pozornost i kardinála Tomáška, který ho v roce 1981 vysvětil za kněze. Už během studia vstoupil Peter do tajné a komunisty pronásledované řehole. Tím na svá ramena přijal kříž, který nesl až do smrti.

Čím se tento kříž projevoval?

Nejprve nedostal státní souhlas. Státní úředníci mu ani nepovolili na dvou místech sloužit primiční mši. Podařilo se mu to až v Bernolákově. Informaci, kdy se mají jeho primice konat, jsme přitom my všichni dostali pouhý den před stanoveným datem. S Boží pomocí se během noci podařilo všechno připravit.

Co dělal váš syn, když neměl státní souhlas?

Byl u nás – u rodičů. Aby ho neobvinili z příživnictví, nastoupil do jednoho průmyslového podniku v Bernolákově, kde na káře odvážel odpad od obráběcích strojů. Do podniku jednou přišli tři příslušníci StB a žádali ředitele, aby katolického kněze propustil. On však prohlásil, že je s Petrovou prací nadmíru spokojen, a požádal StB, aby mu do podniku dali alespoň dva podobné pracovníky. Později Peter pracoval na místní faře. Když se to dověděl církevní tajemník, chtěl po farářovi, aby Petra vyhodil. S tím neuspěl, a tak Petrovi zakázal koncelebrovat i číst při mši svaté. Mši mohl Peter sloužit jedině od šesté hodiny ranní v zamčeném a prázdném kostele.

Kdy dostal Peter konečně státní souhlas?

V roce 1984. Nastoupil jako kaplan ve Slavkově u Brna; po půlroce ho přeložili do Žďáru nad Sázavou. Za krátký čas si připravil osmdesát ministrantů, chodil po rodinách, zaopatřoval nemocné… Nestihl se ani pořádně „ohřát" a znovu ho přeložili – do obce Hrotovice v okrese Třebíč. Církevní život tam spal, fara byla v dezolátním stavu, na náboženství se přihlásilo pět dětí, v neděli přišlo do kostela sotva padesát lidí… Syn se pustil do duchovní i materiální rekonstrukce tohoto místa. Po roce mu chodilo na náboženství více než sto dětí. Při renovaci chrámu nalezli zvonovinu zakopanou po požáru kostela. Peter dal udělat nový zvon, zavedl na faru plyn, budovu napojil na obecní kanalizaci, ošetřil ovocné stromy. Vysoká aktivita mladého kněze nebyla po vůli státní správě. Ředitelka školy byla nespokojená, že přibývá dětí, které chodí na náboženskou výchovu a kněze vyhledávají. Církevní tajemník začal synovi domlouvat, aby „neoživoval, co už odumřelo". Další problémy přišly, když Peter odmítl podepsat nesprávné faktury za rekonstrukci kostela v Krhově. Nechtěl lhát Bohu ani okrádat stát.

A tehdy nabraly události rychlý spád…

Peter jel řešit problémy k nadřízenému děkanovi do Třebíče. Cestou ho sledovalo nějaké auto. Záhy mu zkřížil cestu další vůz. Petrovi se podařilo utéct do blízkého statku a požádat přítomné o pomoc. Krátce nato ho ovšem zajistili a obvinili z autonehody s tím, že mu musí odebrat krev. Estébáci ho odvezli do nemocnice v Jemnici. Namísto odebrání krve mu však píchli injekci. Začala mu tuhnout tvář a končetiny. I v tuto chvíli zůstal ve spojení s Bohem. Nic na tom nezměnilo ani úsilí dvou přítomných estébáků, kteří Petra za použití fyzického násilí nutili k podpisu nějakého dokumentu. Někdy v tu dobu zavolal kdosi neznámý nám domů. Prý jde Petrovi o život. Manželka neváhala ani minutu a jela za ním. Faru našla zapečetěnu a od lidí se dověděla, že Peter prý spáchal autonehodu a byl zatčen. Na Veřejné bezpečnosti ale o žádné autonehodě nevěděli. Konečně se po velkém úsilí dověděla o Petrově hospitalizaci. K synovi ji ovšem pustili až druhý den ráno. Když ho uviděla, pomyslela si, že vypadá, jako by ho vytáhli právě z hrobu.

Vaše manželka se vrátila domů na Slovensko.

A k našemu překvapení se tam po několika dnech objevil i Peter. Pokus o jeho zadržení pracovníky StB se i tady zopakoval, ale na to, udělat to před svědky, jim zřejmě chyběla odvaha. Po svém návratu Peter spolu se dvěma sourozenci navštívil jednoho preláta v Brně. Ten měl mnoho písemných informací, dokonce z krajských struktur komunistické strany, a snažil se Petrovi celou věc vysvětlit. Ten mlčel. Jedinkrát promluvil, když mu prelát položil otázku: „Proč jdete hlavou proti zdi, když katolická církev potřebuje každého kněze?" Peter upřel pohled na malý křížek nad dveřmi a odpověděl: „Zeptejte se jeho. Mně už odpověděl." Načež syn vstal a odešel.

Změnilo se něco po této návštěvě?

Ne. Syn byl vyzván, aby podstoupil léčbu. Kdyby ji odmítl, předvedli by ho příslušníci Veřejné bezpečnosti násilím. Vrátil se na faru do Hrotovic. Lékaři mu píchali injekce, po nichž u něj nastával útlum, bolela ho hlava, nemohl spát a dostával křeče. Jeho životní síla klesla na úroveň starce. Byl v domácím léčení, avšak byl nucen vykonávat pastoraci, protože jeho žádosti o pracovní neschopnost nevyhověli. Později s námi o tom lékaři z Brna-Bohunic vůbec nechtěli komunikovat.

Sledovala Petra StB i nadále?

Ano, faru měli neustále pod dozorem. Někdo z blízkosti fary je informoval o každém autě, které tady zastavilo. Když Petra navštívil bratr ze Švýcarska, StB o tom hned věděla – přišli na faru a prověřovali to. Jednou se stalo, že někdo zatelefonoval na policii, že je na místní škole bomba. Školu vyklidili a hned zamířili na faru zjišťovat, jestli nebyl použit farský telefon.

Víte, proč se to všechno dělo? Proč ho StB sledovala, proč dostával injekce?

Dosud to nevíme. Petra politika nezajímala a ani v homiliích se nedotýkal politických otázek. Jedno je však jisté: léčba mu na zdraví nepřidávala. V brněnské nemocnici, kde byl později ve velmi špatném zdravotním stavu hospitalizován, zjistili, že byl zcela předávkován. Léčil se pět měsíců, během nichž mu postupně snižovali dávky sedativ. Přístup zdravotnického personálu byl vstřícný. Věděli, že kdyby léčbu radikálně omezili, ohrozili by tím Petrův život. Jeho stav se postupně zlepšoval. Tehdy začalo svítat na lepší časy, zájem StB utichl, blížily se politické změny. Dokonce i církevní tajemník se přišel omluvit za všechno, co dělal. Později po revoluci měl Peter možnost nechat svůj případ prošetřit. Odmítl to se slovy: „Jak bych mohl dávat rozhřešení jiným za jejich provinění, kdybych neodpustil těm, kteří ublížili mně?"

Co čekalo Petra po revoluci v roce 1989?

Vrátil se na Slovensko, začal působit v Blatném u Sence jako výpomocný kněz. Každý týden navštěvoval přes čtyřicet nemocných. Na faře bývalo rušno, chodily si tam hrávat děti. Pomáhal sociálně slabším rodinám, v některých domácnostech nechal zavést plyn. Bohužel musel z této fary odejít a přesunul se do Košic.

Jak se tam cítil?

Pobýval tam v klášteře, řeholní bratři měli vždy otevřené srdce. Přesto jsem na něm viděl, že už není ten vitální a aktivní pater, jak jsem si ho pamatoval. Navzdory tomu velmi rád pracoval, protože při práci zapomínal na těžkosti, které prožil. Ke konci svého života se více zahleděl do sebe; méně hovořil. Nakonec o všem rozhodl Všemohoucí. Po tříměsíční těžké nemoci si ho Pán zavolal k sobě. Peter umíral při plném vědomí a s vírou, že ho po životě čeká Boží milosrdenství a vzkříšení. A tato skutečnost blaží i srdce nás rodičů, kteří jsme ho s láskou vychovali a odevzdali Pánu.

(převzato z KT)

P. Peter Kolarovič zemřel v roce 2002 ve svých 49 letech.


Další zmínky o životě P. Petra Kolaroviče:

Z časopisu Ruženec

Vydává:

Dominikánske mariánske centrum

Mäsiarska 6

040 01 Košice


Ruženec 4/2012 – obsah vydania

P. Marek Peter Kolarovič OP (1. časť)

fr. Melichar Matis OP

3. apríla tohto roku si pripomíname desiate výročie úmrtia nášho spolubrata, dominikána Marka Petra Kolaroviča, ktorý podobne ako Jordán Noga v roku 2002 podľahol ťažkej chorobe vo veku nedožitých 49 rokov. Aj jeho životný príbeh je veľkým obohatením novodobých dejín slovenských dominikánov.

Ruženec 5/2012 – obsah vydania

P. Marek Peter Kolarovič OP (2. časť)

fr. Melichar Matis OP

Po neprajnej atmosfére, ktorú musel Peter Kolarovič strpieť počas dvoch rokov základnej vojenskej služby, sa mu v roku 1976 napokon podarilo dostať na vytúžené štúdium teológie v diecéznom seminári v Litoměřiciach. V jeho živote tak nastalo celkom nové obdobie.

Ruženec 6/2012 – obsah vydania

P. Marek Peter Kolarovič OP (3. časť)

fr. Melichar Matis OP

Na začiatku ďalšej časti opisu neľahkého životného údelu dominikána Mareka Petra Kolaroviča mi dovoľte, milí čitatelia, aby som sa s vami podelil s radosťou, ktorá vychádza z vášho záujmu o túto osobnosť. Prekvapili ma najmä listy od rodiny Petra Kolaroviča a od niektorých veriacich z miest, kde Peter pôsobil. Najsilnejším bol však list od jeho 92-ročného otca Fridricha, ktorý píše o svojom dojatí, že sa nevytratila spomienka na život jeho syna-kňaza, hoci už nie je medzi nami. Pán Fridrich pritom ešte stále vykonáva službu organistu v Senci a spolu s deťmi sa s láskou stará o svoju už nevládnu manželku.

(převzato z Ruženec - Dominikánske mariánske centrum )



 

Další aktuality:

   » Zpět na hlavní stranu aktualit


Komentáře k článku:

K tomuto článku nebyl vložen žádný komentář.
Buďte první, kdo napíše svůj názor !