Diskusní fórum

Komentáře ke článku: Co jsem zažil při návštěvě papeže?

1 | autor P. Milan Vavro | 09.10.2009 23:03:01
Když něco vyprovokuji, tak začnu.
Mohl jsem se všeho účastnit už od 10. února 2009, kdy začaly vzdálené přípravy týmu při brněnském biskupství. Jsem rád, že jsem byl pozván do příprav návštěvy, jinak řečeno "že jsem mohl být při tom", když se všechno postupně plánovalo. Až jsem byl s ostatními poutníky na letišti, stalo se všechno to naplánované a "na papíře" skutečností - návštěva Svatého otce se uskutečnila. K tomu samozřejmě zvláštní pocit, že je zde shromážděná církev, zastoupená věřícími se svými kněžími, biskupy - nástupci apoštolů, že tady nechybí nástupce apoštola Petra a náměstek Krista - Svatý otec a s námi všemi náš Pán, Ježíš (jeho přítomnost jsme zvláště pocítili při dlouhé tiché modlitbě po sv. přijímání). Potom tu zvláštnost umocňuje i to, že se setkáváme na území naší šlapanické farnosti, kde jsem prožil několik let života a slavil primici.
Kromě jiného mne potěšilo, že se do organizace zapojilo přes šedesát slavkovských farníků.

2 | autor Pavel Galata | 11.10.2009 20:15:10
Dovolím si i já pár osobních zážitků a pocitů.
Celý den byl jeden velký zážitek. A každá velká věc se skládá z drobných zlomků.
Zajímavým způsobem s nádechem „tajemna“ na mě zapůsobil už samotný prostor při čtvrtečním přivezení základních kamenů na letiště do prostoru před obří baldachýn.
Neděle ráno: na nádraží spousta lidí. Nikdo to nepotřebuje nahlas říkat, ale všichni víme kam Ti ostatní směřují. A oni to ví o nás.
Cesta ze Šlapanic na letiště: dlouhý had lidí, kteří se navzájem neznají, ale měl jsem pocit, že jsou rádi, že tam spolu jsou. Překvapivě velký počet policistů. Ale vše v jakési podprahově vnímatelné pohodě.
Setkání s lidmi se Slavkova v „našem“ sektoru. Stačí pohled, lehké pokývnutí, mírný úsměv. Je to dobré, cítím vnitřní pocit „tepla“.
Ranní rozbřesk. Paráda. Od doby, kdy jsem jezdil na „čundry“ jsem to nezažil. Pochopitelně - nebylo kdy.
Přílet Benedikta XVI. na letiště: to je dobře, že už je tu. A že jsme tu i my,a že je nás tu houf.
Vlastní mše: na zlomek času se mě vybavila myšlenka popisující kázání Krista a zázrak s pěti chleby a dvěma rybami. Prostě: taky je nás tu hodně a proti nám jeden člověk. Ale tak nějak srdcem cítím, že on má převahu. A nijak to nedává najevo. Nepotřebuje to dávat najevo!
O síle ticha během mše, zvláště po promluvě a po sv. přijímání psali i novináři, kteří přiznávali, že ač nevěřící „usadilo je to“. Když jsem si druhý den procházel spoustu komentářů na internetu, cítil jsem dobrý pocit z toho že to vnímali i oni.
Cestování domů: hřejivý pocit, že se to vše jaksi - alespoň podle mých pocitů - podařilo, ač jsem se o to nijak extra nezasloužil. Vždyť jsem tam „jen“ byl. Ale byl jsem tam velmi rád a vím, že to ve mně asi ještě bude dozrávat. Dík za to.
Pavel Galata

3 | autor Ludmila Nosková | 12.10.2009 12:34:56
Mé pocity z cesty tam i zpět jsou identické s Pavlem G.
Co se týče bohoslužby se sv.Otcem – když jsem se zavřenýma očima poslouchala homilii i slova po skončení mše, tlumočená o.Petrem Vrbackým, měla jsem pocit jako kdysi před 12 lety, když v naší farnosti zazníval hlas o.Petra, ale zároveň jsem si uvědomila skutečnost, že je úplně jedno, čí hlas je propůjčen, protože k nám mluví Ježíš v Duchu Svatém, dává nám své SLOVO skrze svého náměstka Benedikta, tlumočené jeho knězem. To SLOVO je jasné, zřetelné a ŽIVÉ a nese všechny atributy dokonalé znalosti o nás, našich radostech i bolestech a ví, CO PRÁVĚ TEĎ POTŘEBUJEME ZE VŠEHO NEJVÍC. Jinými slovy řečeno On nás zná, vidí do srdce, je náš Bůh a přítel. A je s námi - EMANUEL – a je-li ON s námi, kdo proti nám?! (Řím 8/31-39).
To je ono, nač často v každodenní hektičnosti zapomínáme a pachtíme se sami bez Něj.
Po papežské návštěvě také zažívám velkou radost a vděčnost za to, že nám Ježíš dává kněze a je jedno jestli je to právě biskup nebo řadový kněz, protože je to kněz Kristův, poslaný od Něj k nám. Toto bychom si měli stále opakovat, když se nám na našich kněžích něco nelíbí. A zvláště v nastávajícím „Roce kněží“ se soustřeďme na modlitby a díky za to, že jsou. L. Nosková