Z historie farnosti



Kněží, kteří působili v naší farnosti od r. 1623 až po současnost
Jméno * ord. zde †, pozn.
Jiří Sezinius


1623-1634

Karel Kroček


1634-1635
Gabriel Vřetenář

1636-1638
Jiří Bernard Kresta

1638-1641
Jiří Houževka

1641-1644
Jan Tomáš Opolský

1644-1648
Jan Václav Gach

1648-1652
Blažej Tomanec

1652-1653
Martin Vodný

1653-1655
Matěj František Weidinger

1655-1661
Stanislav Kavalír

1661-1666
Jan Stivar

1666-1669 1669
Jiří Stivar

1669-1690 1690
Pavel Ličovský

1690-1704 kanovník Brno
Václav Křížek

1704-1707
Jan Martin Šimík

1707-1721
František Maxmilian Fischer

1721-1725
Rafael Folkmann

1725-1728
Jan Delunk 1697
1729-1737 9.10.1737 Slavkov
Karel Friedrich Olomouc
1738-1739 Brno sv. Jakub
Jan Schusterle

1739-1748 27.3.1755 Uh. Brod
Jan Šašina Švábenice
1748-1767 1767 Slavkov
Martin Lázeňský

1767-1777 2.6.1777 Slavkov
František Schlosser 1732 Ostrov 1757 1777-1809 5.10.1809 Slavkov
Antonín Neumann 1765 Zábřeh 1790 1809-1821 20.8.1837 Uh. Brod
František Jílek 1776 Drysice 1810 1822-1858 15.10.1858 Slavkov
František Myslím 1811 Slavkov 1838 1858-1872 3.10.1872 Slavkov
Julius Jiřík 1835 Brno 1857 1873-1888 18.10.1888 Slavkov
Josef Pospíšil 1835 Kozov 1860 1888-1894 farář Vlčnov
Václav Uhýrek 24.9.1856 Nechvalín 1883 1894-1941 3.12.1941 Slavkov
Jan Maixner 13.11.1904 Znojmo 1928 1942-1968 5.2.1968 Slavkov
František Caha 7.8.1924 Kamenička 1949 1967-1974 13.3.2000 Hostěradice
Josef Vágner 22.4.1923 Kulířov 1950 1974-1984 21.3.2004 Prostějov
Stanislav Forst 26.1.1952 Třešť
1977
1984-1994
farář Studená
Petr Vrbacký 19.5.1964 Brno
1990
1994-1997
farář u sv. Tomáše Brno
Josef Chyba 26.1.1960 Brno
1987
     1997 farář Dubňany
Milan Vavro 24.7.1963 Hustopeče
1991
1998-

 

 




P. Oldřich Chocholáč

Nástin dějinné cesty

Město a farnost

SLAVKOV U BRNA

(Austerlitz)

Kongregace Chudých školských sester naší Paní

Slavkov u Brna, 2005

2. aktualizované a doplněné pracovní vydání


Úvod

 

 

 

"Ježíš přistoupil a řekl jim: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku."

                                                                                                          Mt 28,19n

 

 

 

 

Dovoluji si Vám předložit skromný nástin historie města Slavkov u Brna. Základem pro toto dílko se staly seminární práce do předmětu Církevní dějiny a Dějiny umění, které jsem vypracoval v Teologickém konviktu v Litoměřicích v roce 1995. Nejde o vědeckou práci, ale spíše o kompilaci ze starších materiálů pojednávajících o minulosti města Slavkova. Bezesporu nedocenitelným a dosud nepřekonaným dílem je Vlastivěda Moravská – Slavkovský okres z roku 1921 od katolického kněze Aloise Ličmana (1863 – 5.3.1928, ord. 1886), která se pro tuto práci stala jedinečnou předlohou.

 

            Děkuji všem, kteří jakkoliv přispěli k této práci. Zvláštní poděkování patří především P. Petru Vrbackému, bývalému faráři ve Slavkově, za poskytnuté informace o dějinách  slavkovské farnosti a provinční představené sestře Vojtěše za její pomoc a zapůjčení Kroniky slavkovského kláštera, která dokumentuje strastiplnou dějinnou cestu této kongregace ve Slavkově u Brna. Můj velký dík patří také panu Jaromíru Seifertovi za jeho pomoc a podporu.

 

Práci předkládám v její pracovní verzi, na které je nutné ještě delší čas pracovat. Její první pracovní vydání v roce 1997 jsem pouze  v některých částech aktualizoval a nepatrně doplnil. Doufám, že úzkému okruhu čtenářů přesto tento přehled  dějin města Slavkova přinese mnoho zajímavých informací a nastolí množství věcných připomínek.

 

 

 

 MĚSTO SLAVKOV U BRNA,

 

jehož  český název je pravděpodobně odvozen od osobního jména Slávek, se rozkládá  21,8 km východně od Brna,  210 m  nad mořem.

Leží na 49° 9´ 20´´ severní šířky  a  34° 32´ 34´´ východní délky v údolí  převážně na pravém břehu říčky Litavy  na úpatí Litenčické pahorkatiny.

            Město je známé především pod svým německým názvem  AUSTERLITZ, který byl pro Slavkov vedle prastarého českého názvu úředně užívaný až do roku 1922. Historie tohoto názvu je velmi spletitá. Když  Slavkov obdržel řád německých rytířů, bylo město nazváno latinsky "Nova Sedes" z čehož zkomolením vzniklo "Nausedlitz" a nakonec " Austerlitz". V písemných památkách 14. a 15. století je v latinských zápisech nazváno "Slavkov" nebo "Nausedlitz" v německých "Nausedlitz". V listině z roku 1416, jíž král Václav IV. udělil Slavkovu městskou pečeť a znak je město nazváno "Nawssedlicz", v latinské listině krále Zikmunda z roku 1422 jako "Slawkow".

 

Nejstarší písemná zmínka o městě se nachází v listině  z  12.května 1237, ve které král Václav I. potvrzuje řádu německých rytířů jejich statky . Podle této listiny patřili ke Slavkovu ("Nauozedeliz civitas")  také čtyři blíže neurčené vesnice ("civitas cum villisguatuor").

 

            Jako osada zeměpanská byl Slavkov darován od markr. Vladislava I. Jindřicha (1197-1222)  řádu německých rytířů , který zde zřídil komendu.

 Řád se vyvinul z původně špitálního bratrstva brémských kupců při poutnickém  špitálu v Akkonu. Po souhlasu papeže Klementa III. se roku 1191 stal řádem špitálním a roku  1198 byl potvrzen jako řád rytířský.

 Z komend na Moravě byla slavkovská největší a tím jednou z nejpřednějších v českých zemích s plným počtem dvanácti řádových bratří. Řád německých rytířů měl ve Slavkově obytnou budovu spolu se špitálem a kaplí, farou, řádovým statkem a dalšími hospodářskými staveními. Náležely k ní dvory ve Slavkově, Heršpicích a Němčanech. V roce 1243 je zde poprvé zvolen místní komtur – Oldřich. Pět let nato se slavkovská komenda dostává před papeže Inocence IV., když před tím v její prospěch rozhodl olomoucký biskup Bruno ve sporu s tišnovskými cisterciačkami  o nám neznámé desátky. Papež ukončil spor dvěma mandáty z 1.října 1248. V prvním potvrzuje rozhodnutí olomouckého biskupa a v druhé zamítavě reaguje na odvolání řeholnic.

Na konci 50. let 13. století působil jeden z místních bratří, Gottfried, jako oficiál olomouckého biskupa. Roku 1285 byl slavkovským komturem Gerlach, roku 1295 Ondřej.

Král Václav II. obdařil 5.května 1288 slavkovskou komendu na základě služeb, jež mu prokázal zemský komtur Ditold, závažnými výsadami: vyjmul poddané slavkovské komendy z pravomocí úřadů župních, dovolil při Slavkově postavit šibenici, trestat všechny přestupky svých poddaných a osvobodil zdejší trhy od tržného zvané lovecké, čímž byl míněn poplatek z prodeje ryb, neboť ve Slavkově již v té době byl velký rybník. Podobná privilegia a svobody udělil král také  listinou z roku 1294.

Další zmínka o komendě pochází až z roku 1323, kdy získává řádový kostel sv. Jakuba Většího a Panny Marie od několika biskupů pro své věřící čtyřicetidenní odpustky. Z tohoto století také pochází několik listin, podle nichž se město řídilo brněnským městským právem.

Roku 1332 byl slavkovským komturem bratr Siegfried, kolem roku 1370 Ježek z Ostaslavic, roku 1376 Mikeš z Vindelberka. Komtur Oldřich z Grunberka odkoupil v roce 1381 od Alšíka z Mejlic část vsi Nížkovice a zbytek prodal řádu roku 1386 Alšíkův bratr Ješek.

Rozsáhlé režjní hospodaření při slavkovské komendě lze hrdě srovnat s největšími komendami v Čechách. V roce 1382, kdy v komendě žilo 12 bratří, nejvíc v celé báilii, byly stavy dobytka následovné: 782 ovcí, 220 prasat, 42 krav a 3 telata, 32 tažných koní a 22 hříbat. Podle údaje z roku 1387 pobírala slavkovská komenda na emfyteutických platech 180 kop a 20 grošů ročně, s výjimkou platů lesních a mlynářských, což ji po Chomutovu (200 kop) stavělo na druhé místo v bailii. K panství v té době patřily vsi Hodějice, Heršpice, Němčany a přikoupené Nížkovice.

Komtur Oldřich z Grumberka předal komendu 14. dubna 1383 Mikuláši z Falknova, již kolem poloviny srpna téhož roku však byl komturem opět Mikeš z Vildenberka, který v úřadě zůstal do konce dalšího roku. V letech 1387-1388 zastával komturský úřad Heinrich Schoff, na konci roku 1392 Přibík z Litic.

Roku 1393 se slavkovské komendy zmocnil markrabě Jošt a řádu zůstala pouze farní správa. Pro toto obsazení komendy markrabětem Joštem nehrál hlavní roli jen výnosný statek komendy, ale také válečné důvody, neboť Jošt potřeboval dobře opevněné sídlo komendy ze strategických důvodů v rámci bojů se svým mladším bratrem Prokopem. Velmistr Konrád von Jungingen pokorně prosí markraběte ve svém listu z 24. října 1397 o navrácení majetku, ale nebyl vyslyšen. Další kroky k navráceni komendy podnikl zemský komtur Oldřich z Ústí, který se roku 1405 pokouší zapůsobit pomocí svého bratra a dalších přátel na markraběte Jošta. Ten nakonec prosbám vyhověl a pravděpodobně v roce 1406 komendu ve zbědovaném stavu vrátil. Toho roku se komturem stává Paul Hawdryn, který dům předal v roce 1408 Konrádovi z Čachovic. Nedlouho poté však přišla osudová bitva u Tannenberka /1410/ a zadlužený řád byl nucen splácet dluhy králi Václavu IV.. Dne 6.března 1411 předal poslední slavkovský komtur Konrád z Čachovic opevněnou komendu, město Slavkov i k němu přiléhající vesnice královu věřiteli, brněnskému měšťanu Václavu Házlovi z Rosic a opevněné komendy se ujal královský hejtman Jan Házmuk z Proseče. V dalších letech se ve Slavkově střídali zástavní držitelé: Jindřich Plumlovský z Kravař (1420), Aleš Holický ze Štenberka (1421), Petr z Konice (1435-47) a další. V roce 1490 povolil král Vladislav benešovi z Veitmile a jeho synům zapsat Slavkov jako svobodný statek. Řád si po ztrátě slavkovské komendy roku 1411 udržel faru, kterou velmistr svěřil do ochrany faráři Václavu v Něm. Brodě, který se pak nazýval "správcem balie české".

Na slavkovském panství zřídili němečtí rytíři manský systém, do nějž byli zapojeni především dědiční rychtáři z. města i vesnic. Roku 1409 se připomíná správce školy, která fungovala při farním kostele. V 15. století zůstala řádu jedině fara, která byla obsazována jeho členy. To dokazuje relace zemského komtura z roku 1459 i skutečnost, že se ještě roku 1491 připomíná řádový farář Pavel.

Areál komendy se rozkládal v místech dnešního barokního zámku a je dobře poznatelný dík stavebně historickému prů­zkumu v úrovni sklepů a archeologic­kému výzkumu na zámeckém nádvoří, především jeho severní straně. Komenda měla pravidelný obdélný půdorys, z něhož na severovýchodním nároží mírně vystupovalo průčelí trojpodlažní a v přízemí trojprostorové palácové budovy. S jihozápadním nárožím tohoto paláce ve dvoře komendy byla propojena válcová věž o tloušťce zdi 235 cm a vnitřní nepravidelné prostoře průměru cca 300 cm. Byla přístupná z přízemí paláce a spíše než k obraně sloužila ke komunikaci. Také ve zbylých třech nárožích areálu lze předpokládat další, nejspíše věžovité stavby, přičemž věž v jihovýchodním nároží vystupovala před průčelí komendy ještě více než palác. Vstup do komendy vedl podél jižní zdi paláce po rampě, která byla od dvora oddělena souběžnou zdí, zřejmě za účelem zlepšení obranné situace. Mezi stavbami v nárožích se nejspíše nacházely lehčí stavební konstrukce hospodářského charakteru přistavěné k obvodní zdi. V průběhu 14. století došlo k odtrhávání válcové věže od zdiva paláce a v důsledku toho k jejímu stržení. Komunikace mezi patry pak byla vyřešena novou věží čtvercového půdorysu. Nelze souhlasit s názorem, že k totální degradaci celého areálu došlo v souvislosti s husitskými válkami, zvláště když bývalá komenda sloužila po celé 15. a 16. století jako panské sídlo a roku 1459 se jasně uvádí ,eyn sloss und eyne stát das ist genanth Nawsterlicz". Na jižní straně byla komenda propojena, snad krytou chodbou, se sousedním kostelem sv. Jakuba a Panny Marie. Areál slavkovské komendy představoval nejrozsáhlejší a nejlépe opevněný řádový dům v českých zemích a nikoli náhodou byl roku 1423 označen jako hrad.

 

            Listinou z 1. července roku 1416 udělil král Václav IV. Slavkovu nejstarší ZNAKOVÉ PRIVILEGIUM, které se dochovalo v českých zemích. Není známo, že by Slavkov již v té době byl z královské komory, kde byl zastaven, vyňat. Král Václav IV. měl tedy k němu, jako k svému dočasně zastavenému "zboží", vztah majitele. Znak, který tehdy Slavkov /Nawssedlicz/ obdržel, je uprostřed listiny vymalován na ploše 80 x 55 mm. Španělský štít je dělený napříč, horní polovina je opět svisle rozpolcena na dvě pole, z nichž pravé je zlaté a v něm čtvrt černé doprava hledící orlice s vyplazeným jazykem a červeným zobákem, levé pole je modré a v něm čtvrt doleva hledící orlice bílé a červeně šachované s červeným jazykem a zlatým zobákem. Dolní polovina štítu je červená  a v ní je umístněna spodní polovina bílého dvouocasého českého lva se zlatými drápy. Viditelná část dvojitého ocasu se podobá dvěma dubovým listům. Touto listinou byl ukončen vývoj slavkovského znaku a v nezměněné podobě se užívá dodnes.

 

V překladu ze staré němčiny zní tato listina takto :

 

" My, Václav, z Boží milosti římský král, pro všechny časy rozmnožitel říše a král český, vyznáváme a známo činíme veřejně tímto listem všem, kteří jej vidí nebo slyší číst, že jsme pro služby a věrnou vůli, kterou jak nám, tak koruně české, věrní naši milí měšťané a obyvatelé města Novosedlic často a zhusta užitečně prokázali a učinili. Aby tím lépe každodenně činit mohli v budoucích časech, proto jsme jim se zdravou myslí dobrou radou a správným poznáním pečeť dali a dáváme silou tohoto listu a královské moci české a jako moravský markrabě, tedy aby oni a všichni jejich potomci takový znak v městské pečeti měli a také aby tento znak, tak jak je zde obrazem, barvami, pruhy a figurami ozdoben a namalován, ke všem svým a městským potřebám a záležitostem užívat směli a mohli a na věky nechť jim není v tom nikým bráněno. Také pro polepšení a k vůli vlastního města Novosedlic a jeho obyvatel, z královské a přirozené své dobroty týdenní trh, který dříve o sobotě měli a drželi, na pondělí jsme přeložili a převedli tak, aby oni i jejich potomci navěky týž týdenní trh všechny pondělky mít a držet směli a mohli, vší měrou a způsobem, jako dříve až dosud měli a drželi o sobotě beze všech překážek a přikázání. Proto přikazujeme našim hejtmanům, podkomořím, úředníkům, purkmistrům, radům, měšťanům a spolkům měst, městeček a vsí a všem ostatním poddaným a věrným našeho knížectví a Markrabství moravského, kteří zde jsou nebo časem budou, vážně a slavnostně tímto listem, aby vlastním měšťanům a obyvatelům Novosedlic v našich zvláštních milostech a obdarováních nepřekáželi, nýbrž je přitom od nás, pro věrné zacházení, chránili a ochraňovali a naší těžké nemilosti se vystříhali. K stvrzení tohoto listu zpečetěno naší královskou majestátní pečetí. Dáno v Praze po narození Kristově ve čtrnáctistém  a poté šestnáctém roce, první středu po svatých Petru a Pavlu z dvanácti apoštolů, našeho Království českého v padesátém čtvrtém a římského v čtyřicátém.

 

 

 Zikmund, bratr krále Václava, zastavil město a hrad Slavkov Alšovi ze Šternberka a Holic. Ještě toho roku /1423/ byl Slavkov dobyt a zpustošen  husity pod vedením Haška Ostovského z Valdštejna. Poté během necelého století rychle střídal své držitele.

V roce 1435 Aleš ze Štenberka prodal Slavkov zástavním právem Petrovi z Konice a jeho dědicům. V letech 1447-1449 byl Slavkov v držení jeho syna Adama a od roku 1453 jeho sestry Kateřiny z Konice, která se provdala za Jana z Valdštejna a Rokštejna a po manželově smrti v roce 1467 pojala za chotě Buriana z Čisté Studně. Po jejich smrti měl Slavkov v zástavě Burianův bratr Jan Doupovec z Čisté Studně, který v roce 1483 město i hrad s vesnicemi prodal Janu Zelenému z Šanova, který znovu postavil špitál a kostelík na předměstí Špitálka. Po jeho smrti /1487/ se roku 1492 provdala jeho manželka Žofie z Valdštejna  za Petra hraběte od sv. Jiří a z Pézinku. Ten v roce 1497 upravil soudní a správní poměry města Slavkova a obnovil jeho různé výsady. Všichni  slavkovští obyvatelé se řídili právem města Brna a do tohoto města se také obraceli o právní poučení. Město Slavkov mohlo soudit všechny pře mimo vraždy, žhářství, domovní pře a násilí. Obyvatelé města měli plnou moc a svobodu vést různé obchody, šenkovat víno, pivo a jiné hostinské pití a časem  splácet šenkovní peníze. Další cenou výsadou bylo osvobození slavkovských měšťanů a obyvatel od všech robot mimo robotu k velkému rybníku.

             Roku 1509 získali  slavkovské panství  pánové z Kounic, kteří jej drželi více jak 400 let.

Ti jakmile Slavkov získali, začali jej pokládat za střed své rodové državy. Prvním připomínaným majitelem z tohoto rodu je Oldřich Šiška, který slavkovské panství koupil za čtyřiadvacet tisíc zlatých. Po jeho smrti se o slavkovský majetek rozdělili jeho bratři Jan, Václav, Petr a Oldřich. Petru z Kounic , později colmistru zemskému, patřili vsi Křenovice a Nižkovice; Oldřichu z Kounic statek hodětský a rašovský, podíl na Němčanech a slavkovských vinohradech. Ostatní slavkovský majetek patřil Janovi a Václavovi. Roku 1532 byli na žádost Jana a Oldřicha povýšeni slavkovští Kounicové do panského stavu. Od smrti Václava z Kounic v roce 1553 měl Slavkov v držení  sám Jan z Kounic. Ten pojal za manželku Barboru, osobu poddanskou prohlášenou za svobodnou, a tak se stalo, že jeho synové Slavkov nezdědili a slavkovské panství převzali synové Petra z Kounic, Oldřich a Kryštof. Oldřich dal vsadit do vězení své bratrance Jana a Jiřího i s jejich matkou Barborou. Propustil je až se závazkem, že nebudou používat  pečeti ani titulu pánů z Kounic. Oldřich a Kryštof z Kounic potvrdili městu dřívější privileje a přidali nové. Osvobodili měšťany od všech platů a robot z pole, darovaného městu strýcem Janem z Kounic, dále od platu z radnice, z kněžského domu, 2 pastýřských chalup a  z 11/2 čtvrti obecního vinohradu. Podle gruntovních knih zjistíme, že se do města Slavkova před Bílou horou stěhovalo také mnoho šlechticů. Tento příliv nových obyvatel do města souvisel s náboženskými převraty v 16. století. Kounicové totiž přáli náboženským sektám a tak se již v roce 1510 objevují ve Slavkově Čeští bratři Boleslavští, kteří zde měli svůj sbor. Patřil jim kostelík na Špitálce a  v roce 1588 jim vrchnost postavila nový bratrský dům. Vedle Boleslavských to byli i Novokřtěnci, kteří přišli do Slavkova v roce 1528. Těmto všem přál, stejně jako jeho otec Oldřich, další Oldřich z Kounic, který převzal otcovské statky v roce 1589. Městu za postoupené mýto v roce 1600 přidal další výsady a v roce 1606 zrušil sousedské pivovary a pozvedl pivovar městský. V tomto roce hostil ve Slavkově moravské stavy, neboť byl královským radou a komořím. Zemřel před bitvou na Bílé hoře, když před tím zastavil svá čtyři panství - slavkovské, ždánické, uherskobrodské a lomnické. Jeho syn Bedřich a bratr Karel se účastnili povstání proti císaři Ferdinandovi II. a proto byli odsouzeni ke ztrátě cti, hrdel a statků. Trest smrti jim byl prominut, čekalo je však věznění na Špilberku. Na slavkovské panství se již nevrátili a zemřeli ve vyhnanství.

            Zakladatelem moravské větve Kouniců se stal Lev Vilém, který se narodil v roce 1614. Jeho poručníkem byl ustanoven  kardinál František kníže z Ditrichštejna, který se po Bílé hoře ujal správy slavkovského panství. Slavkov opustili všichni nekatolici, pokud nepřešli na katolickou víru. František z Ditrichštejna zastával v letech 1621-1623 funkci moravského zemského gubernátora a byl hlavním vůdcem protireformace na Moravě. V náboženských otázkách byl neúprosný. Sám Lev Vilém, po rodičích českobratrského vyznání, byl převychován v katolické víře jesuity v Olomouci. Zatímco jeho starší sourozenci trávili svůj život ve vyhnanství, stal se z  Lva Viléma  vzdělanec širokého rozhledu a přizpůsobil se nastalým změnám na svém panství. Hojně cestoval po Španělsku, Itálii, Anglii a Nizozemí. Císař Ferdinand III. jej roku 1642 povýšil do hraběcího stavu. Blahobit města Slavkova klesal ihned na začátku třicetileté války a válkou se pak město zadlužilo u vrchnosti tak, že jí muselo v roce 1660 přenechat obecní pivovar. Lev Vilém zemřel poměrně mlád a jeho syn , Dominik Ondřej, se ujal slavkovského panství roku 1674. Zastával důležité funkce, byl tajný císařský konferenční rada, říšský kancléř a pro své zásluhy byl povýšen od císaře Leopolda I. v roce 1683 do stavu říšských hrabat. Aby zlepšil vzhled Slavkova, které bylo  z větší části pusté, vydal v roce 1691 otevřený patent. V něm vyhlásil pro všechny, kteří se ve Slavkově usadí, osvobození od platů císařských a zemských na tři roky. Pro obnovení pustých domů jim bylo poskytnuto levné dříví na splátky. V roce 1698 dal postupně zbořit starou zámeckou budovu a na jejím místě nechal budovat nové sídlo pod vedením Domenica Martinelliho. Jeho velkým projektem byla také slavkovská manufaktura na výrobu lněných látek, která byla ve Slavkově v letech 1702-1716. Pro tuto manufakturu chtěl získat od císaře monopol, který však nedostal. Účelem slavkovské manufaktury bylo účelně zpracovat vlnu, která byla na panství produkována. Koncentrovaný způsob výroby předpokládal existenci manufakturního domu, který pak skutečně stál na náměstí (dům č. 68). Nejstarší syn Dominika Ondřeje - František Karel se věnoval stavu duchovnímu a proto se zřekl dědictví ve prospěch svého mladšího bratra Maxmiliána Oldřicha , který se po smrti otce v roce 1705 ujal správy panství, probíhající stavby slavkovského zámku, zámeckého vodovodu a manufakturní činnosti. Jeho velkou zálibou byl chov ušlechtilých koní a tak nechal k zámku přistavět nákladné konírny.

Maxmilián Oldřich zastával vyslanecký úřad v Německu  a Římě, byl c.k. říšským radou a komořím, v roce 1717 byl jmenován c.k. tajným radou, od roku 1720 zemským hejtmanem na Moravě a v roce 1744 rytířem  řádu zlatého rouna.  Po jeho smrti se ujal majetku syn Václav Antonín Kounic. Studoval práva ve Vídni, Lipsku a Leidenu, od roku 1732 procestoval řadu evropských zemí.  V roce 1736 se oženil s Marií Arnoštkou hraběnkou ze Starhemberku  Byl rytířem řádu zlatého rouna , c. k. tajný rada, konferenční ministr a komoří. Jako vyslanec působil v l. 1741 - 1743 v Itálii, poté v Londýně a v l. 1550 -1552 při francouzském dvoře. V roce 1753 byl jmenován nejvyšším státním a dvorským kancléřem, tedy prvním řídícím ministrem celé říše. Za vlády Marie Terezie měl nemalý vliv na zahraniční i vnitřní politice. Za své zásluhy byl povýšen  roku 1764 do stavu říšských knížat. Zasloužil se o dostavbu slavkovského zámku s překrásnou zahradou a novostavbu klasicistního farního kostela. Zemřel 27. června 1795 a byl pochován v rodinné kryptě.

Jeho nástupcem se stal syn Arnošt Kryštof, c. k. komoří, rytíř řádu zlatého rouna.        V letech 1765 - 1770 byl vyslancem v Neapoli, poté do roku 1772 moravským zemským hejtmanem. Oženil se s Marii Leopoldinou kněžnou z Öttingenu - Spilberku. Z jejich dětí přežila pouze dcera Marie Eleonora provdaná Metternichová, a proto po smrti Arnošta Kryštofa  v roce 1797 připadá majetek jeho mladšímu bratru Dominiku Ondřejovi, knížeti z Kounic - Rietberku a hraběti z Questenberku, který v letech 1774 - 1779 působil při španělském dvoře jako vyslanec. Po jeho smrti r. 1812 se stává dědicem  syn Alois Václav, poslední  mužský potomek moravské větve Kouniců. Byl c.k. tajným radou a komořím. Ten umírá v Paříži 17. listopadu 1848.  Jeho dceři Karolíně Leopoldině připadl majetek v Jaroměřicích a ostatní statky hraběti Michalovi Karlovi z české větve Kouniců. Po jeho smrti  roku 1852 připadá majetek  jeho nejstaršímu synu Albrechtovi z Kounic, čestnému rytíři maltézského řádu, c.k.komořímu a dědičnému členu panské sněmovny. Po jeho smrti v r. 1897 přechází majetek na jeho mladšího bratra JUDr. Václava hr. z Kounic, který se po převzetí panství  vzdává své poslanecké činnosti v říšském a zemském sněmu. Umírá 14. října 1913 a majitelem slavkovského panství stává jeho starší bratr Dr. Eugen hr, z Kounic. Jeho smrtí v roce 1919 končí rod Kouniců a majitelem panství se stává šlechtická rodina Pálffyů, sídlící ve Smolenici na Slovensku. Slavkov se však nikdy nestal jejich sídlem.

 

Rodokmen dědiců slavkovského zámku a panství moravské větve rodu Kouniců.

 

                               Oldřich   +1519

                               m. Kateřina z Říčan

                                               -

                               Petr   +1555

                               m. Dorota Geraltovská z Geraltovic   +1570   

                                               -             

                               Oldřich   *1539  +1570

                               m. Anežka Černohorská z Boskovic

                                               -             

                               Oldřich   * 1569  +1617

                               1. m. Apolena z Valdštejna  +1597

                               2. m. Ludmila z Roupova  *1580  +1626

 

------------------------------------------------------------------------------------

Bedřich  *1591  +1649                Lev Vilém  *1614  +1655

zakl.české větve kouniců            zakl. moravské větve Kouniců

                                                          1. m. Eusebie ze Sezimova Ústí  +1643

                                                          2. m. Eleonora hr. z Ditrichštna  *1623  +1687

                                                                                                                             -

                                                          Dominik Ondřej  *1654  +1705

                                                          m. Marie Eleonora hr. ze Šternberka 

                                                          *1687  +1706

 

 

               ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

               František Karel  *1676  +1717         Maxmilián Oldřich  *1679 +1746

                                                                             m. Marie Arnoštka hr. z Vých. Ries   

                                                                             a  Rietberka   *1687  +1758

                                                                                                                                                             -                                                                            Václav Antonín  *1711  +1794

                                                                             m. Marie Arnoštka hr. ze Starhemberka

                                                                             *1718   +1749

               ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

               Arnošt Kryštof  *1737  +1797            Dominik Ondřej  *1740  +1812

               m. Marie Leopoldina z  Ottingen         m. Bernardina hr. Plettenberk - Wittem

               Spilberku  *1741   +1795                    *1743  +1779

                                                                                                                                                                                     -

                                                                              Alois Václav  *1774   +1848

                                                                              m. Františka hr. Ungnad z Weissen

                                                                                 - Wohlu   *1773   +1859

 

 

Dědicové slavkovského zámku a panství z české větve rodu Kouniců

(navazuje na moravskou větev)

 

Michal Karel   *1803   +1852           

m. Eleonora hr. Voračická z Paběnic  *1809  +1898

                  -           

Albrecht   *1829  +1897

m. Alžběta hr. Thun-Hohensteinová  *1831  +1902

              -

Václav  *1848  +1913 

1. m. Josefa Čermáková  *1849  +1895

2. m. Josefa Horová           

              -

Eugen   *1841  +1919

m. Anna Fenzel

 

 

Zámek

je situován v severozápadní části historického jádra města. Ve 13. století na jeho místě stávala opevněná komenda Řádu německých rytířů. Její zbytky jsou z části dochované v podzemí dnešní zámecké budovy. Po ztrátě moci a významu řádu a zdejší komendy v průběhu 15. století se stalo město a panství světským majetkem. Nejprve jako zástavní zboží vystřídalo několik majitelů z nichž Petr hrabě od sv. Jiří a z Pézinku dal středověkou tvrz bývalé řádové komendy přestavět na prostější obydlí s renesančními prvky. K tomu došlo na přelomu 15. a 16. století, tedy krátce před tím, než se stalo město i panství roku 1509 vlastnictvím rodu  Kouniců. Vybudování reprezentativního zámeckého areálu na místě již letité nevyhovující budovy svěřil Dominik Ondřej (1654 - 1705) vynikajícímu italskému architektovi  Dominiku Martinellimu z Luccy.Ten zpracoval v 80 letech 17. století velkorysí projekt přestavby dosavadního kounického sídla a zahrnul do něj kromě zámku se zahradou, stájemi, dvory, jízdárnou a dalším příslušenstvím i úpravu a přestavbu větší části města s novým farním kostelem. Vlastní budovu zámku navrhl zhruba v půdorysu písmene  U, přičemž nádvoří měla původně uzavírat vstupní brána na místě , kde dnes celý prostor dotvářejí přízemní půlkruhové budovy koníren. Ústřední objekt obehnal vyzděným příkopem, kolem něhož bylo nutno navršit velké množství zeminy, aby nad sítí prostorných klenutých sklepů vznikla rozsáhlá plocha zahradního parteru. Stavba zámku započala v posledních letech 17. století a probíhala pod vedením místních stavitelů za občasného Martinelliho dohledu. Současně s postupnou likvidací původní zámecké budovy vyrostlo střední - západní křídlo s mohutnými rozšířenými nárožími. Ustupující střední průčelí bylo zdůrazněno balkonem směřujícím do zahrady z ústřední místnosti patra západního křídla a rozšířená nároží dvojicemi velkých pilastrů. Nízká okénka attikového polopatra vytvořila řadu suteréních, většinou slepých oken vedoucích do příkopu. Západní příkop byl uprostřed překlenut mostem s několika schodišťovými  stupni překonávajícími výškový rozdíl v úrovni terénu zahradního parteru a přízemí - vstupu do vestibulu. Pro Martinelliho styl je příznačné řešení dvou samostatných schodišť i obdélného vestibulu členěného mohutnými přízemními sloupy.

Pozoruhodná a dokonale zachovaná je výzdoba stropů prvního patra v místnostech západního křídla. Nástropní freskové obrazy jsou obklopeny jemnými štukovými reliéfy andělů, putti, karyatid, ptáků a různorodým rostlinným dekorem. Tónování pastelovými odstíny souzní s koloritem umělecky cenných freskových výjevů. Náměty fresek jsou především báje antické mytologie a biblické motivy. V jídelně, později upravené jako Sál předků, vrcholí fresky velkolepou skupinou bohů na Olympu. Všechny fresky vznikly během roku 1701 a namaloval je Andrea Lanzani a úzce přitom spolupracoval  s velmi ceněným štukatérem Santinem Bussim. Účinek bohaté stropní výzdoby doplňuje římsová nadpraží kamenných dveřních ostění s tesanými hlavicemi mezi květinovými závěsy od benátského rodáka Giovanni Guilianiho, který vytvořil také několik desítek soch pro slavkovský zámek, znázorňujících vesměs mytologické bytosti a alegorie, oživující a umělecky dotvářející zahradní parter před západním zámeckým průčelím. Dominik Ondřej se uskutečnění Martinelliho architektonického ani urbanistického projektu nedočkal. Když v roce 1705 zemřel, bylo zhruba dokončeno jen ústřední západní křídlo zámku. Jeho nástupcem a dědicem rodového majetku se stal Maxmilián Oldřich. Ten se začal zajímat o stavbu zámku teprve po roce 1720, kdy jeho politická úloha na Moravě vyvolala potřebu velkého  sídla  poblíž  Brna.  Jelikož   Martinelli  mezitím  zemřel,  pověřil stavbou zámku italského architekta Ignáce Valmagginiho. Ten, přestože pokračoval podle Martinelliho projektu, přece jen provedl některé změny. Potřeba velkého společenského sálu a honosného vstupního průčelí z čestného dvora si vyžádala podstatnou změnu v nádvorní části západního křídla s klenutým podjezdem. Snaha o zvýšení reprezentativní podoby nádvoří vedla k příčnému rozšíření konců bočních křídel a k vyhloubení jejich nádvorních stran. Díky tomu vznikl rozsáhlý vstupní prostor, vymezený na opačné straně obdobnými oblouky koníren s byty služebnictva. Mezera mezi nimi poskytla průhled do krajiny ve směru osových alejí. Přestože se v dočasně přerušené stavbě zámku pokračovalo zprvu podle původních  Martinelliho plánů budováním severního křídla, realizace zmíněných změn, navržených Valmagginim v roce 1731, si vyžádala ještě dlouhý čas. Dokončení prací, svěřených od roku 1732 výkonnému staviteli Václavu Petruzzimu, se nedožil ani Maxmilián Oldřich.

Václav Petruzzi je autorem barokních plánů úpravy města podle původního Martinelliho záměru, který se z velké části neuskutečnil.

Obdélné nádvoří je zde zobrazeno jako uzavřené branou a mřížemi mezi bočními křídly na koncích pravoúhle rozšířenými o jednu okenní osu na každou stranu, obdobně jako u západního  traktu. Nejvýchodnější části bočních křídel jsou navrženy užší, tedy bez nádvorních arkád, a také nižší, do nádvoří přízemní, s terasovou úpravou. Západní křídlo do nádvoří vrcholí kupolí, která nasvědčuje centrálnímu tvaru hlavního sálu mezi oběma schodišti.Ve smyslu tohoto plánu byla vystavěna dále jen  vetší část severního křídla s podloubím v nádvoří, uzavřená u vnitřního vřetenového schodiště. Řada nových pokojů v patře dostala tehdy na vyklenuté stropy  jemně a citlivě vytvářenou štukovou výzdobu s mělkými reliéfy bájných výjevů, profilových hlav nebo putti s vějířovými, mušelínovými a mřížkovými útvary mezi páskovým ornamentem. Podobně byl vyzdoben strop přízemního obdélného vestibulu, také severního schodiště a valená klenba v chodbě prvního patra podél nádvoří, kde se plochý, lehce nanesený štuk s motivy maskaronů a kytic odlišuje svým kresebným rázem od masivní a hlouběji promodelované římsové výzdoby  nad dveřmi v chodbě a na stěnách severního schodiště. Mnohem střízlivější štuková úprava jižního schodiště byla pak dokončena až v posledním stavebním období.

            Zásluhu o konečnou dostavbu a jeho dnešní výzdobu má Václav Antonín, od roku 1764 kníže z Kounic a Rietberku, nejvýznamnější představitel moravských Kouniců. Roku  1752 už stála celá hlavní budova včetně jižního křídla, avšak ještě dlouho trvala výzdoba nově vystavěných částí. Nejstarší západní křídlo, které již zahrnovalo společenský sál, vyvrcholilo architektonicky odpovídající kopulí. Zevní úprava nově budovaných částí byla zcela přizpůsobena Martinelliho západnímu průčelí, ale uvnitř se již plně projevil nový tón slohově pokročilejšího klasicismu. Dříve, baroku vlastní, překypující bohatost štukové a freskové výzdoby nahradilo lineární členění velkých ploch,

buď plastické nebo malované, s obvyklým motivem festonu. Zcela výjimečným vnitřním prostorem zámku je centrální oválný společenský či Historický sál, k jehož vybudování se soustředila pozornost Kouniců po přepracování původních Martinelliho plánů Valmagginim. Zde se odehrávala mnohá vysoká politická jednání, ale také svatba kancléřovy vnučky Eleonory s pozdějším nástupcem na významné zahraničně politické funkci Klemensem Lotharem Metternichem. Po bitvě u Slavkova zde bylo 6.12.1805 podepsáno příměří sjednané u Spáleného Mlýna mezi rakouským císařem Františkem I. a francouzským císařem Napoleonem. Sál je vymalován pozoruhodnou ilusivní malbou od vídeňského freskaře Josefa Pichlera z roku 1767. Architektonický řád  i jeho detaily, jako kanelování a hlavice pilastrů, odstupnění klenby s římsami a konsolami, jsou v této rozsáhlé obdélné prostoře s půlkruhově zaoblenými čely většinou jen namalovány. Ilusivní účinek Pichlerovy výzdoby je zvláště silný u malby mytologických postav na medailonech

nad dveřmi sálu a ve dvou zdánlivých nikách zobrazující sousoší gigantického Herkula zápasícího se lvem a býkem, přesvědčivě působících jako skutečné plastiky. Nad dveřmi v hlavním sále je také umístněna kovová busta Václava Antonína Kounice, zhotovená v roce 1764 vídeňským sochařem Baltazarem.

            Pozdější vlastníci Slavkova, od poloviny 19. století z české větve rodu, již k obohacení zámku ani města viditelně nepřispěli. Když v roce 1919 zemřel poslední mužský potomek rodu - hrabě Eugen, stala se majitelem zámku šlechtická rodina Pálfyů, sídlící ve Smolenici na Slovensku. Noví vlastníci ovšem nebyli schopni pro své značné dluhy majetek spravovat. Byla na něj uvalena exekuce a po skončení druhé světové války se stal zámek majetkem československého státu.

 

Zámecký park

o rozloze 15 ha vznikl pod vedením nizozemských odborníků již během první etapy stavby zámku. V 19. století byla zahrada zjednodušena v anglickém stylu. Rozsáhlá rekonstrukce parku započala v roce 1972 a skončila o pět let později. Byly objeveny staré fragmenty, které odpovídaly plánům francouzské barokní zahrady, datované rokem 1774. Zahrada tak mohla být obnovena do kompromisní podoby tak, aby nebylo nutné pokácet všechny stromy. Podle tvaru původních bazénů byly vybudovány čtyři velké bazény s fontánami. Bylo zde umístněno 47 plastik, většinou postav z antických bájí, pochází převážně od italského sochaře Giovanni Giulianiho  a rakouského sochaře Ignáce Longelachera z 1 pol. 18. st. Byly vysázeny pravidelné obrazce z buxusie a pirakonty a po bocích horního parteru dvě řady loubí z habrů, které na jižní straně zabraňují pohledu na střechy okolních domů. Převážná část dolního parteru zůstala ve tvaru volně rostoucího anglického přírodního parku, založeného v těchto místech asi ve 30 letech minulého století. Rostou zde četné vzácné stromy jako jíňan, ořešák černý, nahovětvec kanadský, dřezovec trojtrnný, buk, dub, kaštan, katalpa, lípa řapíkatá, zerav, habr a jiné. Obnovená zahrada byla otevřena v roce 1977 a její rekonstrukce patřila k největším rekonstrukčním pracím tohoto druhu u nás.

 

 

Radnice

města Slavkova stojí na rohu Palackého náměstí a ulice Husovy. Jde o jednopatrovou renesanční budovu s nárožní věžičkou. Nad vstupem je vsazen pamětní kámen s nápisem "Leta 1592 za Alexandra Bradawichky stariho purmistra a za Petra Pekarze mladssyho purmistra." Pod nápisem je vyobrazen městský znak.

 

 

Panský dům

(Palackého náměstí 89) je jedinou budovou po městské radnici, která si zachovala svou renesanční podobu z konce 16. Století do dnešní doby. V jeho prostorách byl umístněný bývalý městský pivovar (1570).

 

 

Budova Společenského důmu a restaurace Bonapart na rohu Palackého náměstí a Fügnerovy ulice, byla původně stavbou spořitelny z roku 1905 ve stylu pozdního historismu, vystavěná podle návrhu brněnského architekta Vladimíra Fischera. Od tohoto architekta je i budova základní školy na Komenského náměstí, secesní z let 1906-7, postavená brněnským stavitelem Antonínem Müllerem.

 

 

Dnešní budova pošty na Palackého náměstí byla vystavěna v letech 1861-62 stavitelem a slavkovským měšťanem Antonínem Přikrylem jako školní budova. Na její stavbu bylo použito i veškerého materiálu ze zbořené Bučovské brány.

Silné kamenné hradby vysoké až 7 metrů byly původně obklopeny příkopem. Část hradeb se zachovala až do dnešních dnů a to především na ulici Kollárově a z části na ulici Lidické, kde jsou ovšem místy překryty starší zástavbou.

 

 

Předměstí Špitálka a její památky

 

 

Před městskými hradbami existovali čtyři předměstí - Lázeňská, nebo-li Žabobřeská, čtvrť Nová rozléhající se pod kopcem sv. Urbana a Bučovská před Bučovskou bránou. Nejvýznamnějším předměstím města ve směru k Brnu byla Špitálka, nazývaná takto již po roce 1485 podle středověkého špitálu,která byla samostatnou obecí až do roku 1850.

Správní poměry Špitálské ulice upravil v roce 1563 Jan z Kounic, který zde ustanovil rychtáře a čtyři konšely, z nichž jeden byl purkmistrem. Ti měli toto předměstí spravovat a v případě nerozhodnosti se odvolat k purkmistrovi a starším města Slavkova.

 

Obecní pečeť předměstí je z roku 1611 a měla nápis :  VLICE SPITALSKA BLIZ MIESTA SLAWKOWA se znakem - dva hrozny příčným trámcem z prava na levo od sebe oddělené a v něm dva vinařské nože - kosíře.

 

ŠPITÁL

na tomto předměstí byl založen už ve 13. století od slavkovské komendy německých rytířů. Během husitských válek byl zničen spolu s kostelíkem a celým předměstím. Znovu jej založil majitel Slavkova rytíř Jan Zelený z Šanova (1483-1487).

Třicetiletou válkou byl znovu zpustošen a roku 1645 zůstala ulice Špitálka pustá. Špitál,  který tvoří nedílný architektonický celek s kostelíkem sv. Jana Křtitele, včleněným do areálu hřbitova,  znovu postavil r. 1676 Dominik Ondřej z Kounic.

 

KOSTELÍK SV. JANA KŘTITELE

založený asi společně se špitálem  ve 13. století, nově dal nově postavit  majitel Slavkova rytíř Jan Zelený z Šanova. V  16. století byl vrchností věnován "Bratřím Boleslavským". Kostelík byl původně slohu románského, nynější podobu získal roku 1743, když byl rozšířen Maxmiliánem Oldřichem hrabětem z Kounic - Rietberku. Již tehdy měl tři oltáře : hlavní sv. Jana Křtitele, jemuž je kostelík zasvěcen, v bočních kaplích P. Marie a Ukřižovaného Spasitele. V roce 1882 byly obě boční kaple opraveny a na jejich oltáře byly umístněny nové sochy - Panny Marie Lurdské a kříž s tělem ukřižovaného Krista. Před hlavním oltářem byly umístněny cechovní postavníky - obuvníků, zámečníků a kovářů, kožišníků, stolařů, řezníků, krejčích, postřihačů, soukeníků, tesařů, zedníků a bednářů.

Do vnější stěny sakristie byl zasazen náhrobní kámen 1,75 m vysoký a 80 cm široký - paní Anny, manželky Gabriele Litenského z Kelče, panského úředníka, přívržence "Bratří Boleslavských",  s nápisem , který v úpravě zní asi takto :

"Léta Páně 1616 dne 21. měsíce srpna o páté hodině z poledne Pán Bůh všemohoucí prostředkem smrti časné povolati jest ráčil z tohoto bídného světa poctivou a šlechetnou ženu Paní Annu, manželku slovutného pána Gabriele Litenského z Kelče, měšťana slavkovského, jehožto tělo v tomto místě pochované blahoslaveného vkříšení očekává." Na spodním poli náhrobku je vytesána postava se sepnutýma rukama. Po její pravé ruce je nápis: "Dnes mnie", po levé: "Zejtra Tobie".

U vchodu do sakristie je zasazen náhrobek, který postavil sobě a své manželce Magdaléně  Matouš Roztrkal. Nápis na náhrobku, pořízený ještě za jeho života, nebyl po jeho smrti doplněn o rok jeho smrti. Nápis na náhrobku, dnes takřka nečitelný, zní takto:

"LETA. PANIE .      SLAWAVTNEHO. PANA . MATAVSS . ROZTRKALA . ZIWOT . SWVG . A . TVTO . W . PANV. BOHV .

LETA . PANIE . 1.6.1.5. TEN PONDIELI . PO . S : ALZBIETE . PRZEDE . DNEM . MEZZ . TRZETI . A . CZTWRTAV . HODINAV . DOKONALA . ZIWOT . SWVG . W . PANV . PANI . MANDALENA . PANA . MATAVSS . ROZTRKALA . TELO."

 

HŘBITOV

u kostelíku je používán od roku  1659. Hřbitovní brána je jednou z mála dochovaných klasicistních hřbitovních portálů. Před ní se nachází jednoduchý kříž z dílny blanenských železáren, datovaný rokem 1855. Na hřbitově na hrobě Fr.Uhlíře, zemř.1926, je umístněna plastika od B. Bendy.

KRYPTA

rodu Kouniců pod kostelíkem byla zřízena roku 1795 od knížete Arnošta z Kounic - Rietberku. 7. srpna 1795 do ní byla převezena těla Kouniců, uložená před tím v kryptě zámku. Jako první zde byl pochován říšský kancléř Václav Antonín Kounic, který zesnul ve Vídni 17.června 1794. Po jeho boku spočinuly i tělesné ostatky jeho synů Arnošta Kryštofa /1797/ a jeho manželky Marie Leopoldiny /1795/, Dominika Ondřeje /1812/, Františka Václava /1825/ i příbuzných z české větve rodu Karla Viléma /1888/ a Albrechta /1897/. Pohřbívání v hrobce bylo ukončeno počátkem 20. století.

 

 

Židovská náboženská obec ve Slavkově u Brna

 

Židovská obec patřila katastrálně a od července roku 1919 také politicky ke křesťanské části města. Skládala se z úzké a široké židovské ulice a z domů "u templu".

V písemných památkách se poprvé připomíná v 1.pol.13. stol., kdy hledala radu v náboženských otázkách u slavné rabínské školy v Barceloně. V 16. stol. se v židovské obci připomíná synagoga, škola, rabín, kantor a rektor.

Ustanovením Oldřicha z Kounic z roku 1567 si židé nesměli mimo svou obec koupit  ve městě domy a pozemky křesťanů. Slavkovští židé měli vlastní synagogu, o níž je první zmínka již v 16. století.

 

 Starší budova synagogy, zachycená na Petruzziho barokních plánech, byla upravena v roce 1857 v novorománském slohu.

 

Na dodnes zachovalé budově staré židovské školy a později radnice je nad dveřmi vsazena černá deska s hebrejským nápisem a rokem 1816.

 

            Hřbitov byl snad původně za Bučovskou ulicí směrem k Němčanům, pak do roku 1744 na místě kde stával cukrovar, od té doby "ve Vinohradech" pod kopcem sv. Urbana severně od města.

.

V čele židovské náboženské obce byl představený, 2 radní a 6 přísedících. Patřila jí sinagoga, obecní dům - radnice (č.p. 21), škola (č.p. 46) a nemocnice (č.p. 56).

 

Německá židovská škola byla do roku 1819 podřízena rektoru školy v městě Slavkově a vyučoval v ní jeho pomocník.

V letech 1849 -1860 byla 3 třídní, 1860 - 1892 byla 2 třídní, 1892 - 1919 byla 1 třídní a roku 1919 byla zrušena.

 

Obecní záležitosti  spravoval do roku 1593 rychtář a 4 starší.

 

V roce 1900 bylo ve Slavkově 270 obyvatel židovského vyznání, roku 1930 však již jen 66 obyvatel. Drastický konec jejich životu udělala nacistická okupace, která svými nelidskými praktikami židovské obyvatelstvo Slavkova takřka úplně zlikvidovala. V letech 1941 - 1942  bylo před transporty do Terezína vytvořeno z židovské čtvrti ve Slavkově  regionální ghetto.

 

 

Bitva u Slavkova

 

            Krvavé drama, odehrávající se v pondělí 2. prosince 1805 na svátek sv. Bibiány v polích východně od města Brna, vstoupilo do světové historie pod názvem "Bitva u Slavkova". V den 1. výročí Napoleonovy korunovace, zpečetěné jeho vítězstvím, car Alexandr I., rakouský císař František I. a francouzský císař Napoleon I. svedli nejkrvavější bitvu tehdejší doby, trvající 16 hodin. Město Slavkov - Austerlitz a jeho krvavé slunce, které vyšlo nad bitevním polem, se stalo legendou.

            Do Slavkova pronikli Francouzi podle pamětní listiny, která byla uložena do bývalé Hodinové brány, 21.listopadu 1805. Bylo to vojsko maršála Soulta, které zde zůstalo do 28.listopadu 1805, kdy ustoupilo do Šlapanic. Den před bitvou nocovali v zámku císař František I. a  car Alexandr I., kteří sem přišli přes Bučovice a Bohdalice.

            Ofenzívní plán spojenců vypracoval na přání ruského cara náčelník spojeneckého generálního štábu rakouský generálmajor Franz von Weyrother. Dispozice pro bitvu předpokládala napadnout silnými kolonami francouzské pravé křídlo , zatlačit je severně za olomouckou silnici a odříznout tak Napoleona od jeho týlu v Dolním Rakousku. Za pomoci ostatních kolon měl být nepřítel rozdrcen někde v prostoru Líšně, Slatiny a Brněnských Ivanovic. Tento záměr, zpochybněný ještě před bojem některými spojeneckými velícími důstojníky včetně formálního velitele obou armád generála pěchoty M.I. Goleniščeva-Kutuzova, vycházel z chybného předpokladu, že Francouzi se stáhli k městu Brnu vyčkávající v obranném postavení a nepomýšlejí na útok.

            Napoleonův plán se opíral o důkladnou znalost terénu, o moderně vedený způsob boje využívající ke kontaktu s nepřítelem rozptýlených formací a kladoucí důraz  na úzkou spolupráci všech druhů zbraní , o poznatky průzkumu a o kvalitu francouzských vojáků a důstojníků. Hlavní úder měl být veden tak, aby na klíčových místech bojiště co nejvíce ohrozil boky a týl nepřítele, zatímco ostatní jednotky spojenců by byly vázány podružnými silami.

            V den bitvy se na bojišti o rozloze 10 x 12 km nacházelo na 165 000 mužů. Rusko-rakouská armáda o síle asi 91 000 vojáků byla ze 75 000 tvořena z Rusů a 16 000 Rakušanů a asi 280 děl. Francouzský císař disponoval  asi 75 000 mužů a přibližně 180 děl.

Bitva začala kolem 5 hodiny ranní přestřelkami mezi Telnicí a Újezdem. Vlastní útok spojenců byl zahájen v tomto prostoru  o 7. hodině a do 9. hodiny již byla celá linie fronty v ohni. Rozhodnutí padlo po 11. hodině proražením spojeneckého středu na Prackých výšinách a na Starých Vinohradech. Tím bylo bezprostředně ohroženo levé spojenecké křídlo, zatímco pravé bylo napadeno z mezery mezi centrem spojenecké sestavy a Bagrationovým sborem jednotkami V. armádního sboru. Tím se ofenzivní postup spojenců zhroutil a následné operace francouzské armády byly vedeny snahou po likvidaci obou spojeneckých křídel. Bitva skončila odpoledne po 16. hodině ústupem posledních zbytků jednotek pravého křídla  po hrázi mezi Měnínským a Žatčanským rybníkem ve směru na Nesvačilku. V té době již celé bojiště opanovali Francouzi, zatímco spojenci ustupovali od Rousínova a Slavkova k Hodonínu.

            Spojenci ztratili v bitvě okolo 30 000 mužů (24 000 Rusů a 6 000 Rakušanů). Francouzské ztráty byly nepoměrně menší – asi 9 000 mrtvých. Většina těchto mrtvých byla  pohřbena do 22 šachtových hrobů, z nichž dva se nachází v přímé blízkosti Slavkova / u  sídliště Zlatá hora pod trojbokou Boží mukou a pod kopcem sv. Urbana označuje hromadný hrob pamětní sloupek u cesty /. Do rukou Francouzů padlo na 20 generálů, 120 děl, veškerý trén a čtyřicet praporů včetně standarty ruské carské gardy. Francouzi pozbyli pouze jeden prapor 4. řadového pluku a přes 500 zajatých.

            V úterý 3. prosince  pronesl z balkonu slavkovského zámku, ve kterém nocoval až do 7. prosince,   francouzský císař Napoleon  ke svým vojákům proklamaci o vítězné bitvě, podle níž byla označena tato válečná epizoda  slavkovskou bitvou.

 

            "Vojáci! V den slavkovský (a la journée d´Austerlitz) okrášlili jste orly svých praporů nesmrtelnou slávu … Vojáci! Až bude vykonáno všechno, co je potřebné k zajištění štěstí a rozvoje naší vlasti, zavedu vás zpět do Francie. Tam budete předmětem mé nejněžnější péče. Můj národ vás příjme s radostí a kdo z vás řekne: "Byl jsem u Slavkova", odpoví se mu: "Ejhle hrdina!""

 

 

            U Spáleného Mlýna, mezi obcemi Žarošice a Násedlovice, se  4.12.1805 setkal Napoleon s rakouským císařem Františkem I., aby smluvili podmínky příměří. Ruský car nebyl jednání přítomen a příměří s Francií také neuzavřel. Jeho novým spojencem bylo Prusko. Příměří sjednané u Spáleného Mlýna bylo podepsáno 6.12.1805 na zámku ve Slavkově. Rakousko bylo donuceno ke kapitulaci, která byla potvrzena Bratislavským mírem 26.12.1805, kterým Rakousko ztratilo území se 3 milióny obyvatel o rozloze 63 000 km2 a zavázalo se vítězi zaplatit válečné reparace v hodnotě 40 miliónů franků..

 

 

Římsko-katolická farnost Slavkov u Brna

 

 

            Fara náležela od 13. století řádu německých  rytířů a to i po ztrátě zdejší komendy, kdy ji držel nějaký čas. Například ještě roku 1460 je uváděna při řádových statcích. První známý farář Václav byl roku 1409 svědkem na listině, kterou Bartoloměj, probošt u sv. Petra v Brně, koupil od Mikuláše, rektora slavkovské školy, hřivnu úroku ze dvou lánů na mešní nadaci za zemřelého rektora brněnské školy Štěpána. V roce 1417 a 1418 se připomíná farář Mikuláš. Katolické náboženství, které dřívější vrchnosti podporovala, začalo upadat od chvíle, kdy slavkovské panství zástavním právem získal rod Kouniců. Ještě roku 1506 se zde připomíná katolický farář Jan Kropáč a roku 1527 katolický kněz Martin Kettnar. Dále až do protireformace není známa katolická duchovní správa.

 

            Už na počátku 16. století si stěžuje zemský hejtman na slavkovskou vrchnost, Jana Oldřicha Žižku z Kounic, že na svém panství trpí schůzky Českých bratří a jiných sektářů. Roku 1526 došlo ve Slavkově k setkání českých kněží strany podobojí s německými evangelickými kazateli. V dohodnutých článcích proniká velmi zřetelně  vliv reformačních myšlenek a zatlačuje tradiční církevní učení. Roku 1572 se sešel ve Slavkově synod Jednoty bratrské. Z jeho usnesení je zajímavé to, které stanoví, že i bratrské vrchnosti mají být spravovány a trestány podle pravidel Božího slova.

 

 

Bratři Boleslavští

 

 se objevují ve Slavkově již roku 1509, kdy se ujal panství Oldřich z Kounic. Nazývají se tak podle Mladé Boleslavy, která se koncem 15. století stala hlavním střediskem JEDNOTY BRATRSKÉ. I pozdější Kounicové až do Bílé hory byli jejich přívrženci a někteří z nich i jejich stoupenci. Bratři Boleslavští měli v městě sbor i starou kapli, jíž byl kostelík  sv. Jana Křtitele na Špitálce.

První známý bratrský kněz   Martin zde zemřel v roce 1525. Jeho nástupci se stali - B. Václav Bílý – (kolem 1560), B. Pavel Rašovský – (do roku 1572), B. Jakub Klusák – (1585), B. Daniel Boreáš – (1592), B. Adam Felinus – (1598), B. Jan Beneš – (1601), B. Tobiáš Junius – (kolem 1623).

 

 

         Novokřtěnci

 

přišli do Slavkova nejprve roku 1528 z Mikulova s Jak. Widemannem a Filipem Jägrem. Kounicové je na svém panství vlídně přijali, dovolili jim v městě stavět domy na jejichž stavbu jim darovali dříví a prominuli jim robotu na 6 let. Další rok přišli do města další novokřtěnci z Tyrol z Pusterthalu, s Jakubem Huterem a Sigm. Schutzingrem a asi 80 novokřtěnců z Českého Krumlova. Novokřtěnci na Moravě byli vesměs Němci, jejich spojení s českými Bratry se neuskutečnilo. Ve Slavkově se zvlášť výrazně poprvé uplatnily snahy novokřtěneckých náboženských reformátorů o obnovu apoštolského a prvokřesťanského náboženského a majetkového společenství a o zavedení společného způsobu života. Novokřtěnci bydleli společně ve velkých domech, tzv. "Haushaben", podle nichž byli také zváni "habáni". Společně jedli, pracovali a záhy prosluli svou pracovitostí, pílí a dovedností. Habánská keramika vznikající ve Slavkově se těšila mimořádnému zájmu a její věhlas se dostal daleko za hranice Moravy.

Z novokřtěnců, kteří žili ve Slavkově byli:

 

A/ biskupy  (představení celé obce novokřtěnců):

Jakub Huter do roku 1536, kdy byl upálen v Inšpruku,

Hans Amon, řečený "Soukeník" zemřel roku 1542 v Šakvicích,

dalším nástupcem byl Linhart Lanzenstill, řečený "Provazník", který zemřel v Němčičkách roku 1565.

 

 B/ kazateli:  Jak. Widemann, Filip Jäger, Fr. Intzinger, Jak. Mändl, Sigm. Schutzinger, Hans Fasser, Kryštof Geschäll, Vilém Reublin, Jiří Zaunried - spisovatel, David Behem, Adam Schleger, Burkart von Ofen, Oldřich Stadler - spisovatel, který zemřel roku 1540 v Bučovicích, Kašpar Braitmichl jinak "Krejčí" - básník a kronikář, který zemřel roku 1573 ve Slavkov, Abel Ockershauser, který zemřel roku 1593 ve Slavkově, Wolf Schönberger, zemřel roku 1599 ve Slavkově, Valtan Kalenbach, který zemřel roku 1620 ve Slavkově.

 

 C/ hospodáři: Petr Dietrich, krejčí /1565 ve Slavkově/,  roku 1577 Toman a Jobst.

 

 D/ starším: Hans Wucherer, upálen v roce 1537 v Burghausích v Bavorsku.

 

Ve Slavkově vytrvali novokřtěnci až do doby pobělohorské, kdy  roku 1622 museli odejít z města a spolu s ostatními moravskými souvěrci opustit zemi.

 

            Luteranismus

 

byl ve Slavkově rozšířen mezi českými i německými obyvateli. Ke svým bohoslužbám používali bývalý katolický farní kostel, který sloužil luteránům obojího jazyka.

Z českých luteránských kazatelů jsou známi :

roku 1563 Jan Táborský, 1574 Martin a v letech 1577-1579, Jan Miletínskýroku 1580 Simeon Práz, 1580-1582 Tobiáš Závorka, 1584-1590 Jiřík Rychnovský, 1595 Ondřej Beránek, 1602-1607 Jeremiáš Parlagiusr. 1603-1610 Václav Malenovský, 1610 Jan Horiaeus Mezřícký, 1614 Jan Hussius.

 

Z německých luteránských kazatelů  - Kašpar Lambert v roce 1610.

Známým italským reformátorem byl Bernardino Ochino, zprvu františkán potom kapucín, který v roce 1542 přestoupil k protestantismu. Ten zemřel ve Slavkově v roce 1564.

 

             Katolická duchovní správa byla ve Slavkově obnovena v roce 1623. Prvním farářem byl ustanoven Jiří Scrinius, který byl podporován v obtížné duchovní správě misiemi jezuitů z brněnské koleje roku.

              Po obnovení katolické duchovní správy byly spravovány ze Slavkova tyto bývalé farnosti: Křenovice,  k nimž patřily Hrušky, Vážany nad Litavou do roku 1658, Letonice v letech 1648-1659, Křižanovice do roku 1639, kdy  zde byla obnovena duchovní správa, jež trvala do roku 1650 a pak opět byly pod farností Slavkov, Kobeřice a Nížkovice do roku 1650 a od roku 1672-1690. Roku 1699 byla znovu zřízena duchovní správa v Křižanovicích a byly k ní přiděleny Kobeřice, Nížkovice a Rašovice, v roce 1908 byla nově zřízena fara v Křenovicích k níž byly přifařeny Hrušky. Od toho roku ke slavkovské farnosti náleží - Slavkov, Heršpice, Hodějice a Němčany.

V současné době působí ve Slavkově vedle Římskokatolické církve také Českobratrská církev evangelická, Československá církev husitská, Církev bratrská a Církev adventistů sedmého dne.

 

 

Pokusy o založení koleje nebo rezidence piaristů

 

První pokus o uvedení piaristů do Slavkova je možné vysledovat do roku 1632, kdy spolu s kardinálem Františkem Dietrichsteinem měl úmysl požádat o uvedení piaristů na své slavkovské panství jejich příznivec Lev Vilém hrabě Kounic. Snad začala i příprava k stavbě koleje, ale její fundace se nakonec nerealizovala. Druhý ze série pokusů podnikl v letech 1703 a 1704 hrabě Dominik Ondřej Kounic, který požádal biskupskou konsistoř o povolení, aby piaristé mohli obsadit zdejší faru dvěma kleriky. Zároveň jednal o pozvání s generálním představeným piaristického řádu P. Pietrem Zanonim , který s takto položenou žádostí vyslovil nesouhlas. Hrabě proto požádal o možnost zřídit fundaci pro 14 kleriků, z nichž 2 by spravovali faru, a hodlal ve městě založit školy. O stavu Slavkova zaslal dopis generálnímu představenému piaristický provinciál P. Clemens Teng 24. května 1704 a hrabě zaslal do Říma návrh fundace 19. října téhož roku. Avšak dříve než žádost projednala biskupská konsistoř, Dominik Ondřej z Kounic zemřel. Jeho syn Maxmilián Oldřich se o uvedení piaristů do města nebo alespoň na slavkovskou faru pokusil znovu ve 20. letech 18. století, ale ani tentokrát nebyl úspěšný. Konsistoř proti založení argumentovala skutečností, že ve městě jsou dva učitelé a je odtud blízko do škol v Brně i v Olomouci. V roce 1731 působili piaristé na slavkovském zámku alespoň jako kazatelé.

 

Posloupnost duchovních správců ve Slavkově u Brna

 

            Jiří Scrinius               - nastoupil r.  1623                             - odešel r.    1634

            Karel Kroček                                 1634                                                   1635

            Gabriel Wřetenáč                          1636                                                   1638

            Jiří Bernard Kresta                         1638                                                   1641

            Jiří Houževka                                 1641                                                   1644

            Jan Tomáš Opolský                        1644                                                   1648

            Jan Václav Gach                            1648                                                  1652

            Blažej Tomanec                                1652                                                  1653

            Martin Vodný                                   1653                                                  1655

            Matěj František Waidinger             1655                                                  1661

            Stanislav Kavalír                               1661                                                  1666

            Jan Stivar                                           1666                          - zemřel roku 1669

            Jiří Ativar                                          1669                          - zemřel roku 1690

            Pavel Líčovský                                 1690                                                  1704

            Václav Křížek                                   1704                                                  1707

            Jan Martin Šimík                              1707                                                  1721

            František Maxmilián Fischer          1721                                                  1725

            Rafael Folkmann                              1725                                                  1728

            Jan Delunk                                        1729                          - zemřel roku 1737

            Karel Friedrich                                 1738                                                  1739

            Jan Schusterle                                  1739                                                  1748

            Jan Šašina                                          1748                          - zemřel roku 1767

            Martin Lázenský                               1767                          - zemřel roku 1777

            František Schlosser                         1777                          - zemřel roku 1809

            Antonín Neumann                            1809                                                  1821

            František Jílek                                  1822                          - zemřel roku 1858

            František Myslím                             1859                          - zemřel roku 1872

            Julius Jiřík                                        1873                          - zemřel roku 1888

            Josef Pospíšil                                              1888                                                  1894

            Václav Uhýrek                                  1894                          - zemřel roku 1941

            Jan Meixner                                      1942                          - zemřel roku 1968

            František Caha                                  1968                                                  1974

            Josef Vágner                                     1974                                                  1984

            Stanislav Forst                                  1984                                                  1994

            Petr Vrbacký                                     1994                                                  1997

            Josef Chyba                                      1997                                                  1997

            Milan Vavro                                      1998

 

 

                                               Posloupnost děkanů slavkovského děkanátu

 

            Slavkovský děkanát byl zřízen 1. ledna 1787 vyloučením far z děkanátu vyškovského, bučovického, brněnského a židlochovského.

 

            František Ignác Schlosser      děkanem v letech    1787 - 1809

            Václav Bartošek                                                       1809 - 1813

            Mikuláš Kvapil                                                         1813 - 1823

            Karel Kossek                                                                       1823 - 1837

            Karel Gregor                                                            1837 - 1853

            Metoděj Lávička                                                      1853 - 1875

            Antonín Schubert                                                     1875 - 1888

            Josef Svoboda                                                          1888 - 1911

            Václav Uhýrek                                                          1911 - 1941

            Matěj Navrátil                                                          1941 - 1961

            Jan Meixner                                                             1961 - 1967

            Stanislav Barták                                                       1967 - 1996

            Petr Vrbacký                                                            1996 – 1997

Josef Chyba                                                              1997 – 1997

Milan Vavro                                                             1998

 

Od 1. července 1999 byla brněnská diecéze rozhodnutím biskupa Vojtěcha Cikrleho nově rozdělena podle děkanátů. Nové slavkovské děkanství vzniklo sloučením děkanátu  bučovického, rousínovského a slavkovského a patří do něj nyní tyto farnosti: Bohdalice, Bošovice, Brankovice, Bučovice, Dobročkovice, Dražovice, Drnovice, Hvězdlice, Chvalkovice, Kobeřice, Komořany, Královopolské Vážany, Křenovice, Křižanovice, Kučerov, Letonice, Luleč, Milonice, Nepomice, Nevojice, Nížkovice, Otnice, Račice, Rostěnice, Rousínov, Rousínovec, Slavkov u Brna, Šaratice, Vážany nad Litavou. Děkanem byl od 1.7.1999 jmenován P. Milan Vavro

 

                                   Arcikněžství slavkovské,

 

pod které od roku 1867 patřilo děkanství slavkovské, bučovické, hodonínské, jedovnické a kloboučské je od zřízení vikariátů v brněnské diecézi v roce 1993 hodonínským vikariátem. Pod něj patří děkanství slavkovské, bučovické, rousinovské, hodonínské a žarošické. Vikářem pro tento vikariát je ustanoven od 1.7.1993 P. Josef Zouhar z Hodonína.

Od 1. července 1999 byla diecéze nově rozdělena na děkanáty a zároveň bylo zrušeno členění diecéze do vikariátů.

 

 

Kněží pocházející ze slavkovské farnosti

 

Přehled kněží pocházejících ze slavkovské farnosti od roku 1918 do současnosti:

 

            Dominik Kučera          primice 7.7.1918                     Slavkov u Brna

            Ladislav Matyáš                      14.7.1918                   Slavkov u Brna

            Stanislav Stejskal                     1926                           Němčany

            Antonín Šujan                          7.7.1935                     Němčany

            Stanislav Kovařík                    1936                           Němčany

            Antonín Němčanský                1942                           Hodějice

            Jaroslav Novotný                     1948                           Slavkov u Brna

            Vladimír Novotný                    1950                           Slavkov u Brna

            Oldřich Dočekal                      1971                           Němčany

            Oldřich Divácký                      1985                           Slavkov u Brna

            Jindřich Kotvrda                      10.7.1988                   Slavkov u Brna

            Vít Rozkydal                           3.7.1999                     Hodějice

            Oldřich Chocholáč                   17.7.2004                   Slavkov u Brna

 

 

Sakrální architektura

 

FARNÍ KOSTEL "VZKŘÍŠENÍ PÁNĚ" VE SLAVKOVĚ U BRNA

 

 

První písemná zmínka o stavbě kostela ve Slavkově je v listině dané v Avignonu 9. listopadu 1322, je však jisté, že stavba kostela byla o nejméně sto let starší. Šlo o gotický farní kostel zasvěcený sv. apoštolu Jakubu Většímu, který stával uprostřed hřbitova  v dnešní Fügnerově ulici. Kostel měl v roce 1672 pět oltářů, z nichž oltář sv. Alžběty byl zmiňován již roku 1493. Koncem 17. století  byl kostel tak sešlý, že majitel panství Dominik Ondřej z Kounic pomýšlel na novostavbu k níž zhotovil plány vynikající italský architekt Dominik Martinelli. Ten navrhl na místě starého gotického kostela centrální stavbu na křížovém půdorysu s osmibokou kupolí. Tento plán však nikdy nebyl realizován. 27. června 1757 se farní kostel z části sesunul a byl proto uzavřen a zbořen.

 

Nový farní kostel "Vzkříšení Páně" byl postaven za knížete Václava Antonína z Kounic a Rietberku  v letech 1786 - 1789, tedy během pouhých tří let. Zpracováním stavebních plánů byl pověřen vídeňský dvorní architekt Ferdinand Hotzendorf svob. p. z Hohenbergu.

Původně měl být kostel kopií chrámu sv. Maří Magdalény v Paříži, který později mínil Napoleon dobudovat jako pomník padlým Velké armády, ale špatné základové podmínky nedovolily vystavět dvouvěží v průčelí do potřebné výšky. Jsou zakončeny v úrovni klenby kostela a místo nich byla postavena 46 m vysoká věž za presbytářem, zaklíněna dvěma křídly fary. Ta je pouze o 9 metrů vyšší než střecha kostela, proto při bližším pohledu z jihu není vidět. Stavba stála přes 100 000 zl.  a při její stavbě bylo použito 175 krychl. sáhů kamene z hradeb, které stávaly na severní straně města. Komplex farního kostela a fary je v naší zemi ojedinělou stavbou pozdně barokní architektury s odklonem ke klasicismu ve stylu empíru.

Před kostelem se nachází barokní socha sv. Floriána z 18. století (1), svým výtvarným pojetím patřící mezi zámecké sochy z dílny italského sochaře Giovanni Gulianiho. Po pravé straně před vstupem stojí litinový kříž z roku 1852 (2).

 

 

Vstupní jižní průčelí kostela (3) je starořeckého stylu s představeným sloupovým portikem o šesti sloupech s kompozitními hlavicemi využívajících jónských a korintských prvků. . Sloupy nesou kladí s maiuskulním nápisem : WENCESL - ANT - PR.A. - KAVNITZRIETBERG. FECIT  MDCCLXXXIX. Na něm spočívá trojúhelníkový štít (tympanon) s figurálním reliéfem "Rozeslání apoštolů" v životní velikosti od významného sochaře tyrolského původu Františka Zacherleho, jehož výzdoba některých částí kostela pochází z let budování chrámu (1786 - 1789). Výtvarný účinek průčelí dotváří hodiny s kamenným portálem umístněným na střechu kostela 15. července 1882. Pro špatný stav hodinového kamenného portálu, který hrozil zřícením, byly hodiny v roce 1996 sneseny a nyní čekají na rekonstrukci. Hlavní vstup do chrámu zdobí kartuše se čtvrceným kounicko-rietbergským erbem.

Loď a presbytář kostela působí monumentálně svým rozsáhlým světlým prostorem s mělkým pravoúhlým presbytářem. V místě pod kůrem (4), dlouhém 8,25 m a zúženém  na 9,1 m díky vybudovaným základům pro dvě věže, se nachází dvě vzácné mramorové kropenky z konce 18. století (5).

Zaklenutí (6), dosahující výšky až 25 m je provedeno třemi poli valené klenby, rozdělené klenebními pásy. Klenba má půlkruhový průřez o poloměru 9,30 m a je provedena ze dřeva. Klenba, stejně jako konstrukce krovu nad klenbou, je vzhledem k rozměrům a způsobu provedení zcela unikátní konstrukcí.

Loď kostela je dlouhá 33,65 m, široká 17,5 m. Po obou stranách lodi jsou tři slepé arkády s reliéfní výzdobou, zobrazující v nadživotní velikosti výjevy z života Ježíše Krista.

Reliéf  "Narození Páně" (7) zobrazující radost křesťanských vánoc, je dílem akademického sochaře Čeňka Vosmíka (autora např. čtyř štítonošů na nárožích Mohyly míru u Práce) z roku 1910.  Pod jednoduchou stříškou  betlémské stáje vidíme klečící postavu Panny Marie nad položeným Jezulátkem. Z druhé strany klečí sv. Josef a pastýř. V pozadí stáje stojí oslíček a volek. Nad stříškou letí tři andělé nesoucí stuhu s nápisem : GLORIA IN EXCELSIS DEO (Sláva na výsostech Bohu). Pod klečící postavou Panny Marie můžeme nalézt podpis autora.

Reliéf "Dvanáctiletý Ježíš" (8), jak připomíná nápis v levém dolním rohu reliéfu, je od brněnských sochařů Hansmana a Stürmera z roku 1893. Připomíná událost z Lukášova evangelia, kdy po třech dnech hledání nachází Maria a Josef dvanáctiletého Ježíše uprostřed znalců Zákona v Jeruzalémském chrámu, kteří se podivují jeho moudrosti. Celému reliéfu dominuje postava mladého Ježíše obklopeného izraelskými učenci. Pozadí tvoří sloupořadí chrámu, lustr a jemně vypracované záclony. Pod nohama chlapce leží na schodech rozvinutá listina s textem : "Věnovala Antonia Čápová."

Reliéf "Křest Páně" (9) přibližuje událost křtu v řece Jordán. Jan Křtitel drží v levé ruce hůl v podobě kříže se stuhou a pravou  vylévá z misky vodu na Ježíšovu hlavu.Oba jsou oblečeni pouze v bederní roušce. Ježíš je tváří otočen k Janovi se sepnutýma rukama a přes nohy mu náznakem přetéká voda řeky. Za jeho postavou stojí anděl a dvě klečící postavy pozorující událost a otevřené nebe s holubicí, symbolem Ducha svatého.  František Zacherle jen i autorem protějšího reliéfu "Poslední večeře"(10). Před svou smrtí Kristus naposledy slaví s učedníky velikonoční večeři, při níž proměňuje chléb ve své tělo a víno ve svou krev. Ježíš sedící v čele stolu v centru reliéfu, drží v pravé ruce misku a v levé chléb. Z obou stran je obklopen apoštoly sedícími u stolu s připraveným velikonočním beránkem.. Ve spodní části reliéfu vystupuje z prostoru postava klečícího mladého muže nalévajícího z džbánu.. Pozadí tvoří napnutá  jednoduchá plachta na zdi místnosti a zavěšený lustr.

Reliéf "Vzkříšení Lazara"(11) Monumentální reliéf, zaplněný velkým počtem lidí, se námětem poněkud vymyká dějové lince života Ježíše Krista tím, že je zasazen mezi "Poslední večeři" a "Ukřižování Páně". K tomuto zásahu v chronologii reliéfů došlo díky dlouhému časového období a různým autorům, kteří se na výzdobě kostela podíleli. Reliéfu vévodí vznešená postava Ježíše se vztyčenou pravicí směrem ke klečícímu Lazarovi, kterého Kristus vzkřísil z mrtvých. Celému zázraku přihlíží dav lidí mizící v nedohlednu pod obloukem městské brány. Pod klečícím Lazarem v dolním levém rohu na kameni ve tvaru trojúhelníku je znovu zmiňována Antonia Čápová jako věnovatelka.  Jmenováni jsou také autoři reliéfu  Hansman a Stürmer  s rokem zhotovení 1893.

Reliéf  "Ukřižování Páně" (12)  zhotovený v roce 1910 Čeňkem Vosmíkem, byl zničen po bombardování města za II. světové války. Znovu byl vytvořen v 50.letech. Znázorňuje kříž s tělem Krista, naklánějícím hlavu k ženě, která objímá jeho nohy. Vedle ní stojí postava zahalující si rukama tvář, z druhé strany je vzpřímená postava se sepnutýma rukama. Pozadí, umocňující tichou bolest a tragiku výjevu, tvoří pouze holá stěna a náznak mraků nad křížem.

 

Mělký presbytář s hlavním oltářem je dlouhý 5m a široký 9,1m. Na jeho stěně je vytvořen

centrální reliéf "Vzkříšení Páně" (13) od Františka Zacherleho, jemuž vévodí vítězná postava Vzkříšeného Krista. Jeho pravá ruka je vztyčena vzhůru, levá nese prapor s křížem. Pod ním jsou zřetelné dveře od otevřeného hrobu a vzrušení vojáci vidící tento zázrak. Po pravé straně leží opřený spící voják, v pozadí za ním je vzrostlý listnatý strom. Levý spodní roh reliéfu je vyplněn vojenským štítem a helmou římského vojáka.

Reliéf "Archa úmluvy" (14) je vsazen do lunety nad centrálním reliéfema pochází od téhož umělce. Je obklopena  klečícími anděly, jejichž ruce se v podobě křídel setkávají uprostřed. Za ní vychází slunce, jehož paprsky, lemované mráčky, vyplňují celé pozadí reliéfu.

Hlavní oltář  (15) má svatostánek krytý kopulí na osmi jónských sloupech. Po stranách jsou dvě velké sádrové postavy andělů v nadživotní velikosti. Po stranách svatostánku jsou rozmístěny svícny s monogramem Kouniců.

             Vedlejší oltáře (16,17) připomínají průčelí antického chrámu se čtyřmi jónskými sloupy. Mezi sloupy jsou umístněny dvířka svatostánku a nad nimi zlacený reliéf. Sloupy nesou kladí a trojúhelníkový štít bez figurální výzdoby. Nad tympanonem je umístněn kříž a 4 nádoby s ohněm. Po stranách oltáře jsou rozmístněny 4 svícny s monogramem rodu Kouniců. Zlacený reliéf na levém oltáři (16) zobrazuje výjev ze Starého zákona. Bůh je zobrazen uprostřed hořícího keře před nímž pokorně klečí Mojžíš, zanechávající za sebou obuv a položenou hůl. Pozadí tvoří několik stromů. Zlacený reliéf na pravém oltáři (17) zobrazuje Vzkříšeného Krista sedícího za stolem s učedníky putujícími do Emaus. V pozadí je prostorný sál s kruhovými okny a dveřmi.

Obětní stůl (18) s částí ostatků sv. Marie Gorettiové (1890 - 1902), italské panny a mučednice, svatořečené roku 1950, byl posvěcen 12. října 1986. Je vyroben z bílého mramoru s křížem v centru. Autorem nového liturgického prostoru a obětního stolu je  akad. malíř Milivoj Husák.

Kazatelny