Dějiny kostela sv. Jakuba Většího ve Slavkově u Brna

25. 5. 2023,

článek vložil: P. Jiří Janoušek

Zpracované dějiny k 700. výročí první zmínky o kostele sv. Jakuba.

Zahájení „Roku farnosti“ k 700. výročí kostela sv. Jakuba

Dne 9. listopadu 1323 udělilo v Avignonu několik biskupů čtyřicetidenní odpustky těm, kteří ve výše uvedených svátcích navštíví farní kostel sv. Jakuba a Bl. Panny Marie ve Slavkově. Tento dokument poprvé zmiňuje kostel ve Slavkově, který stál po boku jižního křídla zámku. Jednalo se o prostorný trojlodní gotický chrám, jehož věž stála nedaleko. Původní stavba gotického kostela sv. Jakuba Většího je dobře patrná na nejstarší dochované vedutě Slavkova z roku 1712, která se nachází na oltářním obraze sv. Urbana. Ten pochází z kaple na kopci Urban a byl namalován v první čtvrtině 18. století. Na vedutě je znázorněn Slavkov jako město v hradbách se třemi bránami, západním křídlem zámku a na jižní straně pak budovou gotického kostela sv. Jakuba Většího. V roce 1757 byl farní kostel tak sešlý, že se částečně sesul, byl uzavřen a zbořen. Ve Vlastivědě moravské uvádí Ličman dokonce přesné datum 27. června, což poukazuje na zřícení z důvodů porušené statiky kostela. Zde je možné uvažovat, že Antonín Václav Kounic využil této havárie ve svůj prospěch a k prosazení záměru zbourání kostela k uvolnění prostoru kolem zámku pro vybudování symetrické zahradní architektury. Až po 33 letech došlo k postavení nynějšího kostela Vzkříšení Páně.

Dosud nám chybí řádný archeologický průzkum pozůstatků kostela, který by byl možný za velkých finančních nákladů, neboť jeho základy, v dobrém případě i další stavební prvky zdiva, pokud nějaké zůstaly, jsou pod několikametrovou navážkou. Připomínkou původního slavkovského farního kostela sv. Jakuba ze 13. století je farní kaple, vybudovaná v přízemí fary z bývalé zákristie při chrámu Vzkříšení Páně a zasvěcená 11. února 2000 sv. Jakubu královéhradeckým pomocným biskupem Josefem Kajnekem, který zde konal jáhenské svěcení.

Toto výročí si ve farnosti budeme po celý rok od 9. listopadu 2022 do 9. listopadu 2023 připomínat významem kostela v životě křesťana nejen jako budovy, ale jako symbolu společného přebývání se Vzkříšeným Pánem. Připomeneme si obsáhlé dějiny farního života, jejichž účastníky právě jsme, s odkazem na to, čím přispěje naše generace do budoucnosti.

Milan Vavro, farář

Model komendy s kostelem sv. Jakuba ze 14. století. Foto: Milan Vavro.

700. výročí kostela sv. Jakuba (2) – Komenda německých rytířů

Počátky dějin naší farnosti lze spojit se vznikem působení německých rytířů. Jako zeměpanská osada byl Slavkov darován od markraběte Vladislava I. Jindřicha (1197-1222) řádu německých rytířů, který zde zřídil nejpozději na začátku 13. století komendu. Rytíři se aktivně podíleli na rozšíření zdejšího osídlení a kolonizovali doposud řídce osídlená území. Z moravských statků se připomíná Slavkov, který už svým původním názvem Nausedlitz (Novosedlice) dostatečně poukazuje na značnou roli kolonizace na tomto území. Navíc poloha Slavkova byla pro řád výhodným místem na křižovatce staré obchodní cesty vedoucí z Měnína na Olomouc a uherské cesty, vedoucí údolím Litavy na Bučovice a Hodonín. Tuto křižovatku také naznačovaly čtyři městské brány.

Řád německých rytířů, celým názvem Bratři německého řádu Panny Marie v Jeruzalémě či Řád bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě, byl založen v době křižáckých válek roku 1190 k osvobození Svaté země od muslimů, k ochraně poutníků a ošetřování nemocných. Hlavní sídlo řádu bylo v přístavním městě Akkonu ve Svaté zemi, odznakem byl bílý plášť s černým křížem. Po souhlasu papeže Klementa III. se roku 1191 stal řádem špitálním a roku 1198 byl potvrzen jako řád rytířský.

Představený řádu se nazýval velmistr a byly mu podřízeny bailie, neboli zemské svazy řádových domů – komend. Česká bailie, ke které náležela slavkovská komenda, byla podřízena přímo velmistrovi. V jejím čele byl zemský komtur, jemu podřízení komturové, představení jednotlivých komend. V komendách se mělo nacházet 12 bratří, počet měl symbolizovat 12 apoštolů. Každý řeholník byl zároveň vojákem a to ovlivnilo také stavební podobu objektů, ve kterých rytíři žili. Spíše než klášteru se podobaly hradu. Jejich styl byl na přelomu 20 let 13. století určen stavbou hradu Montfort v Sýrii. Komendy jako stavby kamenné realizoval řád převážně až v druhé polovině 13. století. Koncem 13. století byl stavební vývoj těchto staveb ukončen. Komendy měly při vší různorodosti rysy společné pro většinu z nich. Nádvoří bylo zastavěno ze čtyř stran budovami o výši až dvou pater. První poschodí bylo určeno pro rytíře. V objektech byla společná ložnice – dormitorium. Dále tu byla kapitulní síň, kam s rytíři scházeli k poradám, remter – společenská místnost, určená k zábavě, refektorium – jídelna, řádová nemocnice, hostinské pokoje, světnice pro komtura, kaple. Mezi místnosti hospodářského určení patřily kuchyně, komory, zásobárny, ve druhém patře špýchar k uskladnění obilí. Při vstupu do komendy byla věž. Další hospodářské budovy tvořily opevněné předhradí. Takovýto tvar měla i komenda ve Slavkově až do doby, kdy přešla natrvalo do rukou světských držitelů.

Pokud se hovoří v pramenech o vodním hradu, to je o hradu posazeném do nějaké vodní plochy, je z tohoto hlediska jistě zajímavou skutečností, že se v úžlabině severozápadně od města nachází poměrně silný pramen vody, který ve středověku mohl zásobovat vodní plochu existující okolo severní a západní části městských hradeb (viz Vícha, Umění 364-366).

Nejstarší písemná zmínka o městě se nachází v listině z 12. května 1237, ve které král Václav I. potvrzuje řádu německých rytířů jejich statky. Z komend na Moravě byla slavkovská největší a tím jednou z nejpřednějších v českých zemích s plným počtem dvanácti řádových bratří. Řád německých rytířů měl ve Slavkově obytnou budovu spolu se špitálem a kaplí, farou, řádovým statkem a dalšími hospodářskými staveními. Náležely k ní dvory ve Slavkově, Heršpicích a Němčanech, podle údaje z roku 1387 i přikoupené Nížkovice. V roce 1243 je zde poprvé zvolen místní komtur – Oldřich (Ulrich). Pět let nato se slavkovská komenda dostává před papeže Inocence IV., když před tím v její prospěch rozhodl olomoucký biskup Bruno ve sporu s tišnovskými cisterciačkami o nám neznámé desátky. Papež ukončil spor dvěma mandáty z 1. října 1248. V prvním potvrzuje rozhodnutí olomouckého biskupa a v druhé zamítavě reaguje na odvolání řeholnic. Na konci 50. let 13. století působil jeden z místních bratří, Gottfried, jako oficiál olomouckého biskupa. Roku 1285 byl slavkovským komturem Jarloch (Gerlach), roku 1294 Ondřej.

Král Václav II. obdařil 5. května 1288 slavkovskou komendu na základě služeb, jež mu prokázal zemský komtur Ditold, závažnými výsadami: vyjmul poddané slavkovské komendy z pravomocí úřadů župních, dovolil při Slavkově postavit šibenici, trestat všechny přestupky svých poddaných a osvobodil zdejší trhy od tržného zvané lovecké, čímž byl míněn poplatek z prodeje ryb, neboť ve Slavkově již v té době byl velký rybník. Podobná privilegia a svobody udělil král také listinou z roku 1294.

Z pramenů Ličman: Vlastivěda Moravská, slavkovský okres (1921) a Pernes, Sáček, Kropáčková: Slavkov u Brna (2007) uspořádal P. Milan Vavro

700. výročí kostela sv. Jakuba (3) – Komenda německých rytířů

Další zmínka o komendě pochází až z roku 1323, kdy získává řádový kostel sv. Jakuba Většího a Panny Marie od několika biskupů v Avignonu čtyřicetidenní odpustky pro každého, kdo kajícně navštíví zdejší farní kostel „sv. Jakuba a Matky Boží“ o určitých svátcích nebo kostel obdarují. Roku 1332 byl slavkovským komturem bratr Siegfried, kolem roku 1370 Ježek z Otaslavic, roku 1376 Mikeš z Vindelberka, 1381 Oldřich z Grafenbergu, 1383 Oldřich z Grimberka, po něm 1383 Mikuláš z Falknova. Již kolem poloviny srpna téhož roku však byl komturem opět Mikeš z Vildenberka, v letech 1387-1388 zastával komturský úřad Heinrich Schoff, na konci roku 1392 Přibík z Litic.

Do roku 1411 představoval Slavkov největší a nejvýnosnější řádový statek v zemi. V roce 1382 žilo v komendě 12 bratří, nejvíc v celé bailii, a k tomu ještě další pomocníci, zvaní knechti, celkem kolem 30 osob. V účetní knize české bailie z let 1382-1393, uložené v archivu v Královci v Prusích je zaznamenáno, že v komendě bylo 782 ovcí, 210 vepřového dobytka, 10 bahnic, 42 kusů hovězího dobytka, 3 telata, 32 tažných koní a 22 hříbat, k tomu v zásobách 70 kop malého sýru a kopa velkého, 14 hrnců přepouštěného másla, 600 měr vymláceného žita, 210 měr mouky, 150 měr sladu, 40 měr hrachu, 96 věder vína za 60 kop grošů, 7 sudů vína k pití, 1400 liber vlny, obilí co se toho roku urodilo a 35 hřiven stříbra na hotovosti.

Roku 1393 se slavkovské komendy zmocnil markrabě Jošt a řádu zůstala pouze farní správa. Pro toto obsazení komendy markrabětem Joštem nehrál hlavní roli jen výnosný statek komendy, ale také válečné důvody, neboť Jošt potřeboval dobře opevněné sídlo komendy ze strategických důvodů v rámci bojů se svým mladším bratrem Prokopem. Velmistr Konrád von Jungingen pokorně prosí markraběte ve svém listu z 24. října 1397 o navrácení majetku, ale nebyl vyslyšen. Další kroky k navrácení komendy podnikl zemský komtur Oldřich z Ústí, který se roku 1405 pokouší zapůsobit pomocí svého bratra a dalších přátel na markraběte Jošta. Ten nakonec prosbám vyhověl a pravděpodobně v roce 1406 komendu ve zbědovaném stavu vrátil. Toho roku se komturem stává Paul Hawdryn, který dům předal v roce 1408 Konrádovi z Čachovic. Nedlouho poté (1410) však přišla osudová bitva u Tannenberka a zadlužený řád byl nucen splácet dluhy králi Václavu IV. Dne 6. března 1411 předal poslední slavkovský komtur Konrád z Čachovic opevněnou komendu, město Slavkov i k němu přiléhající vesnice královu věřiteli, brněnskému měšťanu Václavu Házlovi z Rosic a opevněné komendy se ujal královský hejtman Jan Házmuk z Proseče. Řád si po ztrátě slavkovské komendy roku 1411 udržel faru, kterou velmistr svěřil do ochrany faráři Václavu v Něm. Brodě, který se pak nazýval „správcem bailie české“.

Komenda řádu byla po 200 letech roku 1411 definitivně zrušena. Její areál byl v roce 1423 po obléhání husitského vojska Haška Ostrožského z Valdštejna zpustošen. V dalších letech se ve Slavkově střídali zástavní držitelé: Jindřich Plumlovský z Kravař (1420), Aleš Holický ze Štenberka (1421) a Petr z Konice (1435-47), který zpustošenou komendu provizorně obnovil jako panské sídlo. Po něm byl majitelem jeho syn Adam z Konice. Zástavní právo hradu a města Slavkova pak přebírá jeho sestra Kateřina z Konice, dále jsou zmiňováni kolem roku 1460 Jan Černohorský, po něm Jan Doupovec z Čisté Studně, který hrad, město a vesnice prodal rytíři Janu Zelenému z Šanova, v roce 1490 Beneš z Weitmühle a jeho synové a roku 1496 Petr, hrabě od sv. Jiří a z Pezinku s manželkou Žofií z Valdštejna.

Na slavkovském panství zřídili němečtí rytíři manský systém, do nějž byli zapojeni především dědiční rychtáři z města i vesnic. Roku 1409 se připomíná správce školy, která fungovala při farním kostele. V 15. století zůstala řádu jedině fara, která byla obsazována jeho členy. To dokazuje relace zemského komtura z roku 1459. Od roku 1509 se panství ujímají Kounicové. Po roce 1566 byl nákladem Oldřicha II. z Kounic s jeho syna Oldřicha III. postaven na starších základech komendy renesanční zámek, který v základních rysech respektoval plochu někdejší komendy.

Původní zdivo komendy v podzemí slavkovského zámku. Foto: Milan Vavro.

Z pramenů Ličman: Vlastivěda Moravská (1922) a Oldřich Chocholáč: Nástin dějinné cesty. Slavkov u Brna, (2005) uspořádal P. Milan Vavro

700. výročí kostela sv. Jakuba (4) – Archeologický průzkum komendy

Mnohé z otázek o historii komendy zodpověděly průzkumy archeologů v letech 1977–1980. O prvním větším zkoumání informoval v roce 1986 v časopise Umění František Vícha. Uvádí, že dosud existovaly o lokaci a tvaru komendy pouze domněnky a soudilo se, že komenda stávala v místech špitálního kostelíka, který jako románskou stavbu řád založil, anebo že stávala přímo v areálu zámku. Dále v článku Vlastivědného sborníku moravského z roku 1964 umístila komendu přímo do základů zámku ředitelka slavkovského muzea Dagmar Šaurová, avšak ji pouze předpokládala. Po důkladném prozkoumání sklepních prostor a jejich archeologickém zhodnocení se došlo k závěru, že se jedná o středověké zdivo komendy. Rysy nalezených pozůstatků zdiva odpovídají stavebnímu stylu a rozmístění staveb komendy. Z ekonomických důvodů bylo vhodné základy hradu zachovat a pokračovat na nich při přestavbě zámku. O tom svědčí také nepravidelný půdorys renesančního zámku. Částečně přebudovaná přízemní část komendy je zachovaná v nynějším sklepení zámku. Celková délka hlavní budovy je asi 26 metrů, šířka 13 metrů a dá se přirovnat k mnoha německým komendám. Byly také nalezeny raně gotická okénka a kamenný portálek z 15. století, zbytek věžovité stavby a středověké zdi k jihu stavby.

Další průzkum prováděl v souvislosti se stavební úpravou nádvoří zámku na podzim roku 1996 Ludvík Belcredi a závěry publikoval v roce 1998 v časopise Pravěk: „Areál komendy se rozkládal v místech dnešního barokního zámku a je dobře poznatelný dík stavebně historickému průzkumu v úrovni sklepů a archeologickému výzkumu na zámeckém nádvoří, především jeho severní straně. Komenda měla pravidelný obdélný půdorys, z něhož na severovýchodním nároží mírně vystupovalo průčelí trojpodlažní a v přízemí trojprostorové palácové budovy. S jihozápadním nárožím tohoto paláce ve dvoře komendy byla propojena válcová věž o tloušťce zdi 235 cm a vnitřní nepravidelné prostoře průměru cca 300 cm. Byla přístupná z přízemí paláce a spíše než k obraně sloužila ke komunikaci. Také ve zbylých třech nárožích areálu lze předpokládat další, nejspíše věžovité stavby, přičemž věž v jihovýchodním nároží vystupovala před průčelí komendy ještě více než palác. Vstup do komendy vedl podél jižní zdi paláce po rampě, která byla od dvora oddělena souběžnou zdí, zřejmě za účelem zlepšení obranné situace. Mezi stavbami v nárožích se nejspíše nacházely lehčí stavební konstrukce hospodářského charakteru přistavěné k obvodní zdi. V průběhu 14. století došlo k odtrhávání válcové věže od zdiva paláce a v důsledku toho k jejímu stržení. Komunikace mezi patry pak byla vyřešena novou věží čtvercového půdorysu. Její založení můžeme spatřit v podzemí zámeckého sklepení. Nelze souhlasit s názorem, že k totální degradaci celého areálu došlo v souvislosti s husitskými válkami, zvláště když bývalá komenda sloužila po celé 15. a 16. století jako panské sídlo a roku 1459 se jasně uvádí „eyn sloss und eyne stat das ist genanth Nawsterlicz“. Na jižní straně byla komenda propojena, snad krytou chodbou, se sousedním kostelem sv. Jakuba a Panny Marie. Areál slavkovské komendy představoval nejrozsáhlejší a nejlépe opevněný řádový dům v českých zemích a nikoli náhodou byl roku 1423 označen jako hrad.“

Z pramenů uspořádal P. Milan Vavro

Nálezy základů komendy při archeologickém průzkumu 1996. Foto: Jaroslav Seifert

700. výročí kostela sv. Jakuba (5) – Kostel sv. Jakuba Většího a P. Marie

Co nám vypovídá zasvěcení kostela?

Zasvěcení kostela apoštolu Jakubovi dokládá starý původ kostela, neboť mnoho gotických kostelů patří tomuto apoštolovi. Druhé zasvěcení prozrazuje založení Řádem německých rytířů, kteří měli za ochránkyni a patronku řádu Pannu Marii. Mezi apoštoly byli Jakubové dva, tento apoštol je nazýván Starší či Zebedeův. Pocházel z rybářské rodiny v Betsaidě v Palestině, jeho rodiči byli Zebedeus a Salome, mladším bratrem pak apoštol a evangelista Jan. V hierarchii apoštolů zaujímá Jakub hned za Petrem druhé místo, tím je vyjádřena jeho důležitost. V prvotní církvi v Jeruzalémě se těšil velké autoritě. V roce 44 byl na příkaz Heroda Agrippy I. zatčen a následně sťat mečem. Nejprve byl pohřben v Jeruzalémě, v 9. století byl objeven jeho hrob v dnešním Santiagu de Compostella ve Španělsku. Sv. Jakub Větší bývá zobrazován většinou s knihou nebo svitkem evangelia, později se objevuje jako poutník s holí, kloboukem, brašnou a mušlí hřebenatkou. Je národním patronem Španělska, patronem poutníků, bojovníků, horníků, kloboučníků a lékárníků. Bývá prosen za dobré počasí a na ochranu před revmatismem.

Obraz sv. Jakuba. Foto: Milan Vavro.

Nejstarší zprávy o kostele sv. Jakuba

O původním slavkovském farním kostele máme jen útržkovité zprávy ve starší literatuře, doplněné spíše různými zjištěnými poznatky, vyplývající ze souvislostí s kostelem. Zda byl kostel sv. Jakuba vystavěn zároveň s komendou, nebo stál na tomto místě ještě starší, například románský kostel, ke kterému se přidružila stavba komendy, se můžeme zatím jen domnívat. Dosud nám chybí řádný archeologický průzkum pozůstatků kostela, který by byl možný za velkých finančních nákladů, neboť jeho základy a další stavební prvky zdiva, pokud nějaké zůstaly, jsou pod navážkou. Přesto se pokusím o malou rekonstrukci kostela, který sloužil slavkovským farníkům téměř půl tisíciletí.

První písemná zmínka o kostele pochází z z 9. listopadu roku 1323, postaven byl nepochybně již dříve. Jde o listinu, napsanou v Avignonu jako odpověď na prosbu slavkovského měšťana Václava, kdy 12 biskupů udělilo kostelu sv. Jakuba a P. Marie ve Slavkově za jistých podmínek odpustky na 40 dní. Na sklonku roku 1323 měli tedy návštěvníci kostela ve Slavkově možnost spatřit v té době nevídaný dokument: odpustkovou listinu s vyobrazením Kristovy tváře. Originál této kolektivní odpustkové listiny pro kostel ve Slavkově byl vystaven v Moravském zemském archivu v roce 2021. Jedná se o italský pergamen velikosti 58 cm x 42 cm psaný gotickou diplomatickou minuskulou s prvky polokurzívy. Na listině jsou pečeti vydavatelů až na čtyři ztraceny, poslední pečeť zprava patří biskupu Konrádovi, jenž odpustky potvrdil.

Jak vypadal kostel sv. Jakuba?

Díky několika zachovaným písemným zmínkám, plánům a malby na známém obraze sv. Urbana můžeme dostatečně rekonstruovat podobu kostela. Raně gotický trojlodní řádový a farní kostel byl vystavěn v pevnostním areálu řádového hradu – komendě řádu německých rytířů, k níž přiléhal na jižní straně. Ke komendě byl kostel původně přihrazen jednoduchým opevněním a příkopem, který zasahoval hluboko k jihu. Později byla přistavena hradba s hranolovou věží a malou baštou. Zvonice a později postavená městská věž byla od něj vzdálena cca 20 kroků k jihovýchodu.

Kostel byl situován před střední část jižního křídla dnešního zámku ve vzdálenosti cca 6 metrů. Jeho šíře byla zhruba 18 metrů směrem k dnešnímu pomníku rudoarmějců a dvojnásobná v podélné ose směřující na východ k vstupní bráně do zámeckého parku. Pískem vysypaný chodník od brány parku tak v dnešních časech protíná jeho půdorys a návštěvník tak nevědomky prochází sakrálním prostorem v základech ukrytého starobylého chrámu, zbořeného před čtvrt tisíciletím.

Kolem kostela se nacházel hřbitov a náměstí. Tato část Slavkova byla původně pravděpodobně centrem celé obce. Pro představu možno připomenout, že jistou podobu slavkovského chrámu má chrám sv. Mikuláše ve Znojmě, vystavěný o nějaký čas později.

Před rokem 1509 se stal Slavkov jedním z rodových sídel pánů z Kounic. Po roce 1566 byl v areálu komendy vybudován honosný renesanční rámek, který přesáhl hradby komendy. Kostel byl zachován a zvonice zvýšena, a stala se tak hlavní dominantou města, které dostává renesanční ráz. Pouze archeolog František Vícha uvádí, že gotický kostel byl renesančně přestavěný.

V 16. století byl zámek nadzemní spojovací chodbou propojen přímo s kostelem sv. Jakuba Většího. Zachovalý nákres renesanční přestavby zámku potvrzuje trojlodní založení chrámu a můžeme z něj vyvodit rozměry stavby. Pokud by byla střední loď minimální šířky 5 metrů a boční lodě 4 metry, tak s připočtením šíře zdiva kolem 1 metru vychází celková šířka kostela kolem 18 metrů. Jeho mohutná střecha převyšuje střechy renesančního zámku, jak je možné spatřit na stavebním výkrese i malbě obrazu sv. Urbana.

Z útržkových zpráv se o kostele sv. Jakuba dozvídáme, že měl několik oltářů – již v roce 1493 se připomíná oltář sv. Alžběty. Podle zápisu v bučovické děkanské matrice z roku 1672 měl původní starobylý kostel tehdy 5 nekonsekrovaných oltářů, 3 stříbrné pozlacené kalichy, obdobnou monstranci, ciborium a kříž, 12 ornátů a na kůru varhany s pedálovým rejstříkem. Na věži měl hodiny a 3 zvony. Z jediné nadace pobíral ročně 3 zlaté (nyní asi 4000 Kč). Roku 1729 se uvádí boční oltář sv. Jana Nepomuckého. Poslední zprávy o opravě kostela sv. Jakuba zapsal děkan Schlosser do farní kroniky až v roce 1790: „Farář P. Jan Martin Šimík v lednu 1713 velmi opravil farní kostel, hřbitovy a na faře ze svého vynaložil na 700 zl.“

Z pramenů Ličman: Vlastivěda Moravská (1922) a Wolny: Kirchliche Topografie (1860) uspořádal P. Milan Vavro

Model kostela sv. Jakuba. Foto: Milan Vavro

Vizualizace kostela sv. Jakuba.

700. výročí kostela sv. Jakuba (6) – Kostel sv. Jakuba Většího a P. Marie

Zánik kostela sv. Jakuba

Zabýváme-li se otázkou, co bylo příčinou zániku kostela sv. Jakuba, nenalézáme zatím žádná fakta, kromě krátkých zpráv z pozdější doby. Ve Vlastivědě moravské uvádí Ličman: „Farní kostel byl koncem XVII. stol. tak sešlý, že majitel panství Dominik Ondřej z Kounic pomýšlel na novostavbu a dostal k ní též povolení od biskupské konzistoře v Olomouci. Z neznámé příčiny nedošlo k tomu. Roku 1757 27. 6. farní kostel z části se sesul i byl uzavřen a zbořen.“ Podobně zaznamenává i G. Wolny, uvádí však jiný rok: „Roku 1754 se polovina kostela zřítila a zbytek musel být zbourán“. Stejný rok 1754 uvedl i děkan Schlosser v děkanské kronice v zápise z roku 1790. V kterém roce se tedy kostel zřítil, není jasné. Také lze předpokládat, že kníže Kounic využil této havárie ve svůj prospěch a k prosazení záměru zbourání kostela a tím uvolnění prostoru kolem zámku a následnému vybudování symetrické zahradní architektury. Tuto teorii potvrzuje další Ličmanova zmínka: „Roku 1770 dal kníže Václav Anton obecní věž zbořiti, že překážela nově založené zámecké zahradě.“ Jednalo se o věž v rohu prostranství kolem kostela. Tato věž v roce 1762 vyhořela a není známo, zda byla obnovena.

Záhada sesutí kostela rozluštěna?

Pokud se podrobněji zabýváme situací kolem zřícení kostela, můžeme dojít k několika teoriím. Přesné datum 27. června poukazuje na skutečnost, že prvním podnětem k zániku kostela bylo zřejmě závažné narušení statiky. Gotický kostel byl postaven zhruba 6 metrů podél hradby bývalé komendy. Při první přestavbě komendy na renesanční zámek bylo třeba vyhloubit základy, což mohlo vést k vybudování opěrné zdi, která zabezpečovala základy severní stěny kostela. Na zachovaném plánu z let 1710-1720 to mohou naznačovat neobvyklé obrysy jižní strany půdorysu kostela. V té době byl do kostela vybudován příchod ze zámku spojovací chodbou a schodištěm. Panstvo tak přicházelo na bohoslužby do oratoře, která byla vystavěna přepažením boční lodi kostela na dvě patra. Renesanční přestavba komendy se tím dotkla také kostela. Další zásah do oblasti základů kostela byl v letech 1732–1752, spojený se stavbou jižního křídla zámku. Zde bylo třeba prohloubit val do 5 metrů a pokud ještě připočteme hloubení základů, dostáváme se k výkopu základové spáry až do 8 metrů pod povrchem. Na vzdálenost 6 metrů od kostela mohla být tato skutečnost příčinou sesutí zeminy a narušení základů. To se shoduje s poznámkou sesutí poloviny kostela, tedy severní boční lodi. Ještě došlo také ke zbourání přístupové chodby se schodištěm do kostela, neboť nynější barokní fasáda i dispozice místností nynějšího archivu nevykazují žádnou přístupovou chodbu. Kostel tím ztratil opěrný bod ve stěně zámku. Dokončení barokní přestavby zámku roku 1752 a následné zřícení severní stěny kostela roku 1754 nebo 1757, tedy několik let poté, podporují tuto myšlenku.

Kam se poděl stavební materiál z kostela?

Stavba byla zbourána a odklizena brzy po zřícení. Václav Antonín Kounic nařizuje roku 1747 staviteli Petruzimu urychlení stavebního postupu a z odpovědi na dopis z Paříže v březnu 1752 vysvítá, že v té době byl již celý zámek vystavěn. Z toho lze vyvodit, že kámen ze zbouraného kostela již nebyl potřeba k přestavbám zámku, mohl být včetně kamenných opracovaných prvků použit na stavbu ohradní zdi zámecké zahrady, ponechán na místě jako suť k srovnání terénu nebo spíše odvezen či rozprodán jako cenný stavební materiál. Jisté je, že severní základy kostela byly odtěženy vybudováním valu kolem zámku. Zda zůstaly ostatní základy nebo dlažba kostela zachované, závisí na míře druhotného využití nebo prodeje kamenného materiálu. Ze záznamů o pohřbených duchovních a měšťanech v kostele mohou být v bývalé podlaze zachované náhrobky, nebo dokonce může být ponechaná hrobka v místě kněžiště. Podle plánu kostela a zámku by měla být úroveň původní podlahy kostela 80 cm pod úrovní terénu parku. Zda se zachovaly pozůstatky základů, zdiva nebo dlažby může zodpovědět až archeologický průzkum. Do té doby můžeme dát volnost naší fantazii, dokonce vzhledem k nákladnosti tohoto výzkumu nám nezbude nic jiného.

Z pramenů Ličman: Vlastivěda Moravská (1922) a Wolny: Kirchliche Topografie (1860) uspořádal P. Milan Vavro

700. výročí kostela sv. Jakuba (6) – Kostel sv. Jakuba Většího a P. Marie

Zánik kostela sv. Jakuba

Půdorys kostela a renesančního zámku, 1710–1720. Zdroj: Württembergische Landesbibliothek.

Záhada sesutí kostela rozluštěna?

Kostel s přístupovou chodbou z renesančního zámku. Model: Zámek Slavkov-Austerlitz.

Kam se poděl stavební materiál z kostela?

Z pramenů Ličman: Vlastivěda Moravská (1922) a Wolny: Kirchliche Topografie (1860) uspořádal P. Milan Vavro

700. výročí kostela sv. Jakuba (7) – Odpustková listina z Avignonu

Druhá nejstarší odpustková listina v Evropě

První explicitní písemná zmínka o farním kostele sv. Jakuba a Panny Marie pochází z roku 1323, kdy měli návštěvníci kostela ve Slavkově možnost spatřit nevídaný dokument: odpustkovou listinu s vyobrazením Kristovy tváře. Druhou nejstarší takto vyzdobenou odpustkovou listinu v Evropě získal od kuriálních (arci)biskupů slavkovský měšťan Václav.

Pergamenová listina má neobvyklý prvek – její součástí je vyobrazení Kristovy hlavy v úvodní iniciále. Na listině o rozměrech 58 x 42 cm, uchovávané Zemským archivem Opava, pobočka Olomouc, se zachovalo pouze 5 původních voskových pečetí.

Privilegium potvrdil olomoucký biskup Konrád listinou vydanou v Brně 18. kalendy měsíce ledna, tedy 15. prosince 1323. Proč byla listina vydána zrovna v Avignonu? Papež a kurie totiž v jihofrancouzském městě Avignon sídlili v letech 1309-1378 (toto období se také někdy nazývá avignonské zajetí, doba, kdy byli papežové v područí Francie).

Odpustková listina z Avignonu, 9. listopadu 1323. Foto: Milan Vavro.

Původ 12 biskupů zapsaných na listině

Na listině kolektivní indulgence, vydané 9. listopadu v Avignonu skupinou biskupů, jsou vyjmenováni: barský arcibiskup Ondřej (Černá Hora), cenedský biskup František Ramponi (severovýchodní Itálie), feltreský a bellunský biskup Řehoř Tanzi (severovýchodní Itálie), ravelský biskup František Castaldo (jižní Itálie), connorský biskup Robert Wirsop (severní Irsko), biskup Gilbert Ó Tigernaig z Annaghdownu (západní Irsko), sagonský biskup Vilém de Villeneuve (Franchi) (Sagona je biskupství na Korzice, nedaleko Napoleonova rodiště), lebuský biskup Štěpán (Lubusz, historické biskupství, pomezí dnešního Polska a Německa), drivostský biskup Mikuláš (Drivasto leží v dnešní Albánii), catanzarský biskup Venuto da Nicastro (jižní Itálie), pomocný biskup z Hnězdna v Polsku Dominik (byl zároveň titulárním biskupem v Mytileně na ostrově Lesbos, Řecko) a biskup Tomáš dei Tebaldeschi z Terni (střední Itálie).

Sdělení odpustkové listiny

Tito biskupové z pověření papeže udělovali poutníkům do kostela sv. Jakuba a P. Marie ve Slavkově, lidem činícím vyjmenované zbožné skutky (mezi které patřilo přijímání Těla Páně, návštěva hřbitova, modlitba) a dobrodincům kostela (např. dárcům vybavení a knih) 40 dní odpustků. Biskupové také vyjmenovali, kromě obligátního svátku sv. Jakuba a dnů zasvěcených Panně Marii, též řadu dalších svátků v roce, kdy bylo možné odpustky získat.

Z pramenů Elbel: Pod ochranou svatého Petra (2021), Rája: Přednáška o kostele sv. Jakuba (2023), uspořádal P. Milan Vavro

700. výročí kostela sv. Jakuba (8)

Příběh zvonu sv. Jakuba

Z kostela svatého Jakuba se nám zachovala výjimečná památka. Z pozůstatku bronzového kovu z původního velikého zvonu svatého Jakuba byl před 101 lety odlit malý zvon „Andělíček“.

Zvony jsou spjaty s životem Božího lidu. Svolávají k bohoslužbám a denně zvou k modlitbě Anděl Páně, která vyjadřuje základní poselství o Kristově vtělení, že Bůh sestoupil mezi nás a stal se člověkem. Ohlašují radostné i bolestné události v životě věřících, křest, sňatek i pohřeb. Zvon je vyroben z bronzu (slitina mědi a cínu) a jeho výroba je náročná, zvláště k dosažení souladu tónů, které má souprava zvonů vytvářet. Jak vyplývá z historických pramenů, pohnuté dějiny zvonů ve Slavkově doprovázely požáry, únava materiálu nebo rekvírování během obou světových válek.

Dějiny zvonu sv. Jakuba

1560 odlit a umístěn na městské věži nedaleko kostela svatého Jakuba, vážil 22 centů a 80 liber (kolem 1300 kg, průměr 130 cm)

1760 pukl přesně po 200 letech při vyzvánění k pohřebnímu průvodu

1761 odlit podruhé

1762 po roce věž vyhořela a zvony se roztavily

1762 odlit potřetí ze shromážděného materiálu po požáru

1770 po zboření věže instalován zřejmě ve věži hodinové brány

1790 po postavení nového kostela Vzkříšení Páně umístěn v jeho věži

1917 po 155 letech zrekvírován za první světové války na válečné účely

1922 ze zachovaných 40 kg úlomků odlit malý zvon nazvaný „Andělíček“

2023 po 101 letech zvon „Andělíček“ zrestaurován a zavěšen na věži

Dějiny dalších zvonů

1929 po zabavení zvonů pořízeny nové zvony „sv. Václav“ 14 q a „sv. Jan“ 6 q

1941 po 12 letech zrekvírovány zvony „sv. Václav“ a „sv. Jan“ za druhé světové války na válečné účely

1987 po 46 letech k výročí 750. let první zmínky o Slavkově pořízeny zvony „P. Maria“ a „K úctě Boží“

Zvon „Andělíček“ z roku 1922. Foto Milan Vavro.

Veršovaný nápis na zvoně svatý Jakub ve Slavkově:
Když jsem dostal můj první zrod, byl psán 1560 rok.

Vážil jsem 2008 funtů bez srdce. Zjednali mne předkové této obce.

Dne 26. prosince roku 1760 byl konec mého hlasu a zvuku,

když se vyzvánělo Klárce Purgarce, pro rozpuknutí neměl jsem hlasu více.

Byl těžký rok, vojnou roztržitý.

Zas však obyvatelé, když uslyšeli můj hlas k Bohu a svatému Jakubu ke cti a chvále, abych hlas dal na prodloužená léta dále.

Zas roku 1761 ze skládky Městský, v Marci ulil mě Libory Martin, zvonař brněnský. Znovu jsem 2280 funtů vážil. Rok bez 10 dnů jsem obci sloužil.

Neb 1762 roku 14. apríle, trefila nám nešťastná chvíle.

69 domů i rathaus, skrze oheň věže i my zvony v nic jsme přišly.

Kostel špitálský a celá ta ulice a židovské domy oheň strávil velice.

Však když měšťanští obyvatelé a dole jmenovaní města ředitelé zvonů hlasy neslyšeli, o nás péči zase měli, a tak na credita budoucí statky shromáždění věž i nás zvony 1762 roku zvelebili.

Ulil nás Libory Martin, zvonař brněnský, z po ohni shromážděné materii zvonové. Pročež, Pane Bože, popřej své všemohoucí milosti!

Odvrať od nás na svatých orodování neštěstí.

Pane nezapomeň na nás hřích neb také rodičům odpusť přistoupení.

A vy, kteří to čtete neb číst slyšíte, vroucím srdcem řekněte:

všech věrných zemřelých duše v milosti Boží odpočívejte. Amen.
(Hmotnost 1 funt je 0.56006 kg, v přepočtu 1262 kg)

Msgre. Václav Uhýrek, slavkovský farář 1894-1941. Foto: Milan Vavro

Popis Mons. Uhýrka loučení se zvonem sv. Jakuba

Koncem března roku 1917 rozezněly se naše tři veliké zvony – svatý Jakub, svatý Jan a Panna Maria naposledy. Toho dne vyzníval jejich jinak radostný hlas velmi žalostně. A nebylo ani jinak možno, neboť ukrutná litice válečná neušetřila ani těchto zvonů, a proto se zdálo, jakoby náš největší zvon svatý Jakub se naposledy loučil se svými spoludruhy svatým Janem a Pannou Marií, se kterými zval vás k službám Božím a doprovázel svým žalostným hlasem vaše drahé zemřelé na posledním dočasném odpočinku za brány města Slavkova, na Špitálku. Hned po tomto posledním žalostném rozloučení slyšeny byly údery nemilosrdného kladiva, které rozbíjelo zvon svatého Jakuba. Chraplavý zvuk zvonu oznamoval jeho rozbíjení na kusy, aby takto bez velké námahy mohl býti snadno z věže dolů snesen a pak společně s Andělíčkem a umíráčkem na dráhu dopraven a do Vídně k válečným účelům odevzdán. Marné byly všechny protesty, aby zvon svatého Jakuba nemusel býti odevzdán, a ještě při převažování rozbitého zvonu pod portálem, když jsem žádal, aby kusy zvonu byly ze svatého Jakuba náležitě a správně odváženy, zavolal requisitor zvonů, zámečník z Vídně, na mě četníky, udávaje, že mu překážím v jeho úředním zabírání zvonů. Od té doby uplynulo pět roků, válka skončila. Rozkradené a rekvírované zvony odzvonily jejich uchvatitelům a my jsme se dnes shromáždili, abychom alespoň, když nemůžeme zatím zvon svatého Jakuba nahraditi, nahradili malý zvon Andělíček. Podotknouti musím, že se hlavně naše mládež školní se svatým Jakubem tak těžce loučila a z rozbitého zvonu svatého Jakuba k sobě vzala na památku na 40 kg zvonoviny. Tyto jednotlivé kousky byly sebrány, ve faře uschovávány a nyní, když nastaly lepší poměry, byl dán ulít ze zbytků těch malý zvon Andělíček, který nám bude vždy oznamovati začátek služeb Božích a pokud nebude možno nový umíráček poříditi, bude ho také používáno jako umíráček, aby oznamoval, že se zalíbilo Pánu Bohu odvolati z našeho středu našeho spolubratra nebo spolusestru. Zde před námi na nosítkách jest onen Andělíček, který jsme právě posvětili, abychom ho svému účelu odevzdali.

Ve Slavkově dne 1. října 1922

Z pramenů Ličman: Vlastivěda Moravská (1922) a Diecézní archiv biskupství brněnského uspořádal P. Milan Vavro.

Zpět