Homilie Benedikta XVI. ze mše svaté v Brně

Milí bratři a sestry!

„Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Ježíš zve každého svého učedníka, aby s ním zůstal, aby v něm našel posilu, oporu a útěchu. S tímto pozváním se obrací především na naše liturgické shromáždění, ve kterém je zde, spolu s Petrovým nástupcem, v myšlenkách shromážděno celé vaše církevní společenství. Můj pozdrav je určen všem společně a každému jednotlivě: na prvním místě brněnskému biskupovi – kterému děkuji i za srdečná slova, s nimiž se na mě obrátil na začátku Mše svaté, – pánům kardinálům i dalším přítomným biskupům. Zdravím kněze, jáhny, seminaristy, řeholníky a řeholnice, katechety a pastorační pracovníky, mládež a četné rodiny. Vítám rovněž vážené představitele veřejného života a zástupce armády, obzvláště prezidenta republiky s chotí, primátora města Brna a hejtmana Jihomoravského kraje, regionu s bohatou historií, kulturou, průmyslem a obchodem. Dále bych chtěl srdečně přivítat poutníky z celé Moravy a z diecézí ze Slovenska, Polska, Rakouska a Německa.

Milí přátelé, z důvodu povahy dnešního liturgického shromáždění jsem rád přijal záměr, který ve své řeči již naznačil váš biskup, a to zaměřit biblická čtení mše svaté k tématu naděje: přijal jsem jej s myšlenkou jak na obyvatele této milé země, tak na Evropu a lidstvo celého světa, které prahne po něčem, o co by pevně opřelo svou budoucnost. Ve své druhé encyklice – Spe salvi – jsem zdůraznil, že jediná „jistá“ a „spolehlivá“ naděje (srov. 1) je v Bohu. Historická zkušenost ukazuje, k jakým absurditám dospěje člověk, když vyloučí Boha z horizontu svých rozhodnutí a svého jednání. Vidíme, že není snadné vytvořit společnost založenou na dobru, spravedlnosti a bratrství, protože lidská bytost je svobodným tvorem a jeho svoboda zůstává křehkou. Musíme svou svobodu stále znovu a znovu zaměřovat k dobru. Nesnadné hledání „správných zřízení lidských věcí“ je úkolem pro všechny generace (srov. tamtéž, 24-25). A proto, milí přátelé, jsme zde hlavně proto, abychom naslouchali slovu, jež nám ukazuje cestu vedoucí k naději; ba dokonce nasloucháme Slovu, které jediné nám může dát pevnou naději, protože je Slovem Božím.

V prvním čtení (Iz 61,1-3a) se prorok Izaiáš představuje jako obdařený posláním hlásat všem zarmouceným a chudým osvobození, útěchu, radost. Tento text převzal Ježíš a začlenil jej do svého kázání. Dokonce výslovně řekl, že prorokovo zaslíbení se vyplnilo na něm (srov. Lk 4,16-21). Plně se uskutečnilo, když nás Ježíš svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním osvobodil z otroctví sobectví a zla, hříchu a smrti. A toto je poselství spásy, starobylé a vždy nové, jež církev hlásá od pokolení do pokolení: Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, Naděje lidstva!

Toto slovo spásy zaznívá silně i dnes, v našem liturgickém shromáždění. Ježíš se s láskou obrací k vám, synové a dcery této požehnané země, v níž už před více než tisíci lety bylo zaseto semínko evangelia. Vaše země, stejně jako i jiné státy, se nachází v kulturní situaci, která je často radikální výzvou pro víru, a tedy i pro naději. Jak víra v Boha, tak naděje byly totiž v moderní době „přemístěny“, byly odsunuty na rovinu pouze soukromou a pozemskou, zatímco v běžném a veřejném životě se prosadila víra ve vědecký a ekonomický pokrok (srov. Spe salvi, 17). Víme všichni, že tento pokrok je dvojznačný: otevírá možnosti pro dobro, zároveň má však i negativní dopady. Technické vynálezy a zdokonalení společenských struktur jsou důležité a jistě potřebné, leč nestačí k tomu, aby zaručily morální blaho společnosti (srov. tamtéž, 24). Ano, člověk potřebuje být osvobozen od materiální tísně. Mnohem podstatnější však je, aby se zachránil před zlem, které postihuje ducha. A kdo jiný jej může zachránit, ne-li Bůh, který je Láska a zjevil svou tvář všemohoucího a milosrdného Otce v Ježíši Kristu? Naší pevnou nadějí je tedy Kristus: v něm nás Bůh miloval až do krajnosti a dal nám život v hojnosti (srov. Jan 10,10), život, po kterém každý člověk, někdy třeba nevědomě, prahne.

„Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“. Tato slova, napsaná velkými písmeny nad vchodem vaší brněnské katedrály, nyní Ježíš adresuje každému z nás a dodává: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek“ (Mt 11,29-30). Můžeme zůstat neteční vůči jeho lásce? Zde jako jinde v minulých staletích mnozí trpěli pro věrnost evangeliu a neztratili naději. Mnozí se obětovali, aby vrátili důstojnost člověku a svobodu národům, když ve velkorysém přilnutí ke Kristu našli sílu budovat nové lidstvo. A stejně tak v současné společnosti: Mnohé formy chudoby vznikají z osamělosti, z nedostatku lásky, z odmítání Boha a z tragédie člověka, který si myslí, že si může stačit sám nebo naopak že je pouhým bezvýznamným a pomíjejícím jevem. V tomto našem světě, který se ztrácí, „když důvěřuje pouze lidským plánům“ (srov. Caritas in veritate, 53), jedině Kristus může být naší spolehlivou nadějí. To je zvěst, kterou my křesťané jsme povoláni každodenně hlásat a dosvědčovat.

Hlásejte ji, milí kněží, tím, že zůstanete niterně sjednoceni s Ježíšem a budete konat s nadšením svou službu, s jistotou, že nebude mít nedostatku ten, kdo mu důvěřuje. Buďte Kristovými svědky vy, milí řeholníci a řeholnice, když budete radostně a důsledně uskutečňovat evangelijní rady, a tím budete ukazovat, jaká je naše skutečná vlast: nebe. A vy, milí laici, mladí i dospělí, vy, milé rodiny, opřete o víru v Krista své rodinné, pracovní a školní plány, jakož i aktivity v každé oblasti společnosti. Ježíš nikdy své přátele neopustí. Ujišťuje o své pomoci, protože nic nelze konat bez něho, zároveň však vyžaduje, aby se každý osobně nasadil a šířil jeho univerzálního poselství lásky a pokoje. Budiž vám povzbuzením příklad svatých Cyrila a Metoděje, hlavních patronů Moravy, kteří evangelizovali slovanské národy, a svatých Petra a Pavla, kterým je zasvěcena vaše katedrála. Pohleďte na zářivé svědectví svaté Zdislavy, matky, jež vynikala skutky zbožnosti a milosrdenství; na svatého Jana Sarkandra, kněze a mučedníka; na svatého Klementa Maria Hofbauera, kněze a řeholníka, narozeného v této diecézi a svatořečeného před sto lety, či na blahoslavenou Restitutu Kafkovou, řeholnici narozenou v Brně a zavražděnou nacisty ve Vídni. Kéž vás doprovází a ochraňuje Maria, matka Krista Pána, naší naděje. Amen!

Vítej, papeži, v zemi ateistů

Zajímavý článek v MF Dnes, středa 23.9.2009

 jed,ve kterém se autor jednak vyjadřuje k blížící se návštěvě papeže a jednak, myslím velmi výstižně, charakterizuje současnou ateistickou většinu (teď nemyslím „ty poctivě hledající“, které Tomáš Halík v jedné své publikaci označuje jako „Zachee“) v naší společnosti a její názory na církev. I když plně nesouhlasím se závěrem článku, kde jeho autor Rostislav Matulík píše, že papež patrně příliš neosloví lidi mimo církev, myslím, že tento článek stojí za zveřejnění na našem webu.

„Návštěva papeže Benedikta XVI. je plná majestátní symboliky. Nejvyšší představitel katolické církve přijíždí do místa mučednické smrti svatého Václava 1 080 let po zavraždění českého patrona, tedy aspoň podle konzervativního datování. Ve Staré Boleslavi obdrží vzácný dar, kopii Palladia země české, oficiálního ochranného symbolu českých zemí, ulitého z korintské mědi a sahajícího svým původem až do biblických zemí a časů.

Pontifik navíc pochází z Bavorska, tedy prostoru, který českým zemím zprostředkoval s křesťanstvím vůbec první kontakty. Sto let před Cyrilem a Metodějem pronikla údolím Dunaje na Moravu nejprve irsko-skotská a vzápětí za ní pasovsko-bavorská misie. A přes Přemyslovce se velkomoravské křesťanství uchytilo v Čechách. Ejhle, papež svou návštěvou rozechvívá struny a motivy rozpjaté přes celé tisíciletí.

Krásná symbolika, která má jedinou potíž – většině lidí u nás nic neříká. Češi jsou podle statistik jedním z nejateističtějších národů v Evropě. Kostely zejí prázdnotou, pohrdání církví je národním folklorem a lidé mají tak malé povědomí o křesťanské kultuře, že bez mrknutí oka spletou neposkvrněné početí s narozením z panny, epištolu Titovi s dokumentem z jugoslávských dějin a Palladium by nejspíš hledali v obchodním centru na pražském náměstí Republiky.

Může takovým bezvěrcům papež vůbec něco říci? Snad by i mohl, pokud přijmou jednoduchý návod, jak mít z papežovy návštěvy aspoň dílčí užitek.

Snad nejtypičtější charakteristikou českých ateistů je zkratkovité uvažování. Podobně jako u nás všichni rozumějí fotbalu, i v postoji k víře mají naši bezvěrci pocit, že jsou na křesťanství odborníky. Dobře vědí, že v církvi je samý feldkurát Katz a Koniáš, pálením čarodějnic málem způsobila oteplování a jako straka krade církev dodnes – a v tom všem je utvrzují „autority“ jako například profesor Zdeněk Mahler, bojovník za odejmutí katedrály svatého Víta církvi.

Český ateista se ovšem nehne z místa, pokud tyto stereotypy aspoň trochu neopustí. Nevím jen, zda je to možné – kdyby to však dokázal, zjistil by, že k nám přijíždí jeden z nejvzdělanějších papežů od dob Řehoře Velikého, pronikavý znalec Bible, filozofie i protestantské teologie. Nedělá mu problém citovat Luthera a jednou dokonce přiznal, že chápe pokus římského císaře Juliána Odpadlíka „odstátnit“ ve 4. století křesťanství. Papež má totiž averzi k plošnému misionaření a je ochoten riskovat vyprázdnění kostelů za cenu prohloubení víry těch, kdo zůstanou. V roce 2007 v Brazílii prohlásil, že úkolem církve není nahánět nové ovečky, nýbrž přitahovat lidi sama o sobě, bez valné publicity. Z téhož důvodu nenápadně opustil mediální styl svého předchůdce Jana Pavla II.

A tohle že má být obávaný „pancéřový kardinál“? Papežovi je proto dobré naslouchat, už proto, že Benedikt XVI. je někým jiným, než byl jako kardinál Joseph Ratzinger. Média se s tím obtížně vyrovnávají a ráda by se od „muže v podivných hábitech“ dočkala výroků hodných „božího rotvajlera“.

Jenomže papež si zvolil širší mandát, laskavější a optimističtější, než jaký zastával v čele Kongregace pro nauku víry. I když pro křesťany zůstává nejlepším německým teologem od Tomáše Akvinského, do dějin papežství se zapíše spíše svou filozofií a vlídným projevem.

Snaží se konfrontovat základní slabinu dnešního světa, kterou je nedůvěra ve schopnost dobrat se objektivní pravdy.

Zatímco od papeže bychom očekávali, že bude zdůrazňovat víru, Benedikt jde ke kořenům relativizace pravdy, která postihuje prakticky celý svět.

„Lidská mysl nesmí rezignovat na racionalitu a stát se netečnou vůči konceptu pravdy, jinak podlehne emocím, manipulaci nebo vášním,“ varuje papež.

V době dnešní intelektuální krize je to od papeže-racionalisty docela výzva. Ostatně na audiencích údajnému „sucharovi“ naslouchá víc lidí než Janu Pavlu II.

Místo teologa Ratzingera mluví ke světu filozof Benedikt. Glosuje etiku, environmentální problémy, mezináboženský dialog i finanční krizi. S nebývalou břitkostí napadá zejména zpolitizování křesťanství a alianci trůnu a oltáře. Chvílemi mediálně neobratně (což ho příliš netrápí), ale vždycky pronikavě, originálně a nebojácně.

Na skutečně intelektuální diskusi ovšem česká společnost příliš zavedená není. Ostatně i s tím ateismem je to tu všelijaké.

Jako nestátní a nestátotvorný národ si Češi od počátku novověku osvojili velkou nechuť k organizovanému náboženství a obecně ke všem institucím, přestože podle odborníků nejsou o mnoho méně religiózní než okolní země. (Ostatně i „velké“ politické strany u nás mají daleko ke skutečnému reprezentování většiny národa – sociologicky vzato se ODS i ČSSD řadí spíše k sektám.)

K privátnímu pojetí víry dnes snad jen s výjimkou Latinské Ameriky míří celý svět, instituce ztrácejí sílu všude, jen v českém kulturním prostoru šly v tomto ohledu hodinky napřed.

Mezi průměrným Čechem a Polákem jinak nebude velký morální rozdíl. Ale zatímco ten první do kostela nejde, aby se utvrdil v té své identitě, Polák tam z téhož důvodu dochází pravidelně.

Na horoskopy, léčitele a další pseudoduchovno však i u nás narazíme na každém kroku. A Češi, kteří toho tolik vědí o tom, jak církev kšeftovala s odpustky a že by neměla vlastnit vůbec nic, vesele obchodují se svým privátním duchovnem, šamanstvím, meridiány, keltomanií a kdoví s čím ještě.

Právě těmto Čechům by mohl bavorský papež, jemuž nejde o získávání mas ani o instituční provoz a nehodlá otočit kormidlem dějin zpět, adresovat překvapivé poselství – ať se nenutí do víry a jsou místo ní raději dobrými ateisty.

Ať skoncují s pověrčivostí i soukromým duchovnem a naučí se žít sami za sebe, do posledního dechu, se vší bolestí, kterou to nese, ať neklepou na dřevo a nezírají do karet, nevytěsňují smrtelnost ze svého vědomí a na své kusé a zmatené náboženské představy uplatní náročnější kritéria.

A teprve pokud zjistí, že na takový ateismus nemají, ať začnou hledat, vážně, kriticky, racionálně, třeba i u tradice, která má za sebou tisíce let.

Není pochyb, že Benedikt XVI. nic takové neřekne, lidi mimo církev příliš neosloví a jeho návštěva zůstane zážitkem jen pro věřící.

Škoda, když má právě „rozumářským“ Čechům tolik co říci.

MF Dnes, Rostislav Matulík