Jak se žije na Podkarpatské Ukrajině?
Tento článek píšu jako odpověď na otázky některých farníků, kteří se doslechli, že jsem byl na dovolené na Ukrajině. Nešlo o dovolenou, ale o dvoudenní návštěvu podkarpatské obce Volovec, která dříve patřila do Československé republiky.
Na neděli 30. července 2006 jsem dostal osobní pozvání od pražského řeckokatolického biskupa Mons. Ivana Ljavince na oslavu 60. výročí jeho kněžského svěcení. Slavnost se však měla konat v jeho rodné obci Volovec na Ukrajině. Rozhodnutí jet na Ukrajinu padlo až na poslední chvíli. Protože otec biskup již mezitím do rodiště odcestoval a my na něj neměli žádné spojení, vydali jsme se s mým bratrem a tatínkem na cestu podle pozvánky, bez udání bližší adresy – Volovec, Ukrajina. Město jsme našli na mapě a doufali jsme, že najdeme kněze nebo nějakého člověka, který bude o oslavě určitě vědět. Tak se také stalo. Druhá žena, které jsme se ve městě zeptali, nás k otci biskupovi přivedla.
Cesta však nebyla tak jednoduchá. Překonat slovensko – ukrajinskou hranici lze snad jen zázrakem. Navíc si tam na své kůži připomenete, co je to totalita a komunismus. Fronta 90 aut, neúřadující celníci, rychlost odbavení 6-8 aut za hodinu, několikanásobné kontroly čísel motoru a karoserie auta, předkládání a razítkování pasů, vyplňování formulářů s udáním adresy návštěvy, vše s projevy důležitosti všech zúčastněných úředníků. Pomocí dvou andělů, tedy řeholní sestry, která posloužila dobrou radou a neznámého podnikatele, který přesvědčil celníky, jsme mohli přednostně projet. I tak nám odbavení trvalo 1,5 hodiny.
Volovec, který má kolem 6 tisíc obyvatel, chtěli soudruzi za éry socialismu přebudovat v moderní městečko. Ze záměru však zůstaly obludné paneláky s rezavými pavlačemi a nevkusné společenské budovy, zející nyní prázdnotou. Mezi zchátralými domy se střechami z vlnitého plechu se začínají velmi poskrovnu objevovat novostavby.
Zatímco státní silnice jsou nové, asfaltové, avšak okresky jsou samá díra. Ulice vedou od centra údolími podél potoků, prvních 200 metrů jsou dlážděné kostkami snad ještě z doby Štefánika, potom pokračuje sypaná drť. Lidé nemají práci, fabriky jsou zrušené nebo krachované, pracují tedy na políčkách a mezi lidmi probíhá výměnný obchod, každá domácnost má krávu. Lidé jsou tam velice pohostinní a družní, hned se s vámi dají do řeči.
První večer jme byli v rodině příbuzných o. biskupa. Domácnost je chudá, v místnostech jsou postavená kamna z cihel, na dvoře je velká kupa sena pro dobytek na zimu a dům je obložený nasekaným dřevem. K večeři jíme pečené brambory a slaninu, pečeni „šašlik“ a různé další speciality. Mezi jídly se stále nabízí vodka. Během večera máte dvacet přátel.
V neděli 30. července složil o. biskup Ivan staroslověnskou liturgii v novém kostele, neboť původní řeckokatolický kostel zabrali po válce za pomoci komunistů pravoslavní a dosud jej nevrátili.
Původní řeckokatolický kostel – nyní pravoslavný
Nový řeckokatolický kostel
Nová „cerkva“, jak nazývají kostel, je zcela zaplněna lidmi, někteří mají národní kroje. Přijíždí kněží z okolí a během bohoslužby zpovídají před novým, pozlaceným ikonostasem (stěnou s obrazy svatých před oltářem).
Oblečení východních biskupů s mitrou ve tvaru koruny.
Po slavnosti následuje jednoduchá, ale opět velmi chutná hostina. Jídlo je na malých talířcích a lidé si berou, na co mají chuť. Během celého oběda pronáší jednotliví hosté zdravice a vzpomínají na své životní zážitky s oslavencem.
Řeckokatolický pražský emeritní biskup Ivan Ljavinec
Zpáteční cestou jsme vezli otce biskupa do Prahy. Při této cestě si uvědomíte, jak dlouhé bylo Československo v první republice. Vyjeli jsme v 10 hodin ráno a v Praze jsme byli s hodinovou přestávkou až ve 2 hodiny v noci. Za pobyt na Ukrajině jsem vděčný a na místních lidech mohu vyzdvihnout jejich víru a zbožnost, pohostinnost a přátelství s ochotou pomoci a ujmout se i neznámé návštěvy.
P.Milan Vavro, farář