K 100. výročí zahájení 1. světové války

Papež: Nikdy válka! Zastavte se, prosím!

Vatikán. Na náměstí sv. Petra se před polednem sešlo více než 50 tisíc lidí, aby si vyslechli pravidelnou promluvu Petrova nástupce před mariánskou modlitbou Anděl Páně, v níž rozjímal nad podobenstvími o pokladu skrytém v poli a drahocenné perle.

Po hlavní promluvě papež obrátil pozornost k jednomu výročí:

„Na zítřek připadá stoleté výročí vypuknutí první světové války, která přinesla miliony obětí a nezměrné škody. Tento konflikt, který papež Benedikt XV. nazval „zbytečným masakrem“, vyústil po čtyřech letech do velmi křehkého míru. Zítřek bude v připomínce tohoto dramatu dnem smutku. Při vzpomínce na tuto tragickou událost chci doufat, že se nebudou opakovat minulé chyby, bude se pamatovat na tyto dějinné lekce a prostřednictvím trpělivého a odvážného dialogu vždycky převáží důvody pokoje.

Moje mysl dnes zalétá ke třem krizovým oblastem: blízkovýchodního, iráckého a ukrajinského regionu. Prosím vás, abyste se připojili k mojí modlitbě, aby Pán udělil obyvatelstvu a představitelům oněch území moudrost a sílu potřebné k rozhodnému nastoupení cesty pokoje, aby čelili každé invektivě houževnatým dialogem a vyjednáváním v síle smíření. Středem každého rozhodnutí ať nejsou partikulární zájmy, ale obecné dobro a respekt vůči každému člověku. Pamatujme, že válkou se přichází o všechno a mírem se neztrácí nic.

Bratři a sestry, nikdy válka! Nikdy válka! Myslím zvláště na děti, jimž je odnímána naděje na důstojný život, na budoucnost: na děti mrtvé, raněné, zmrzačené, osiřelé, na děti, které si hrají s válečnými troskami, na děti, které se neumějí smát. Prosím zastavte! Z celého srdce vás prosím! Je čas zastavit! Zastavte se, prosím.“

Apeloval důrazně Petrův nástupce.

Válka a Bůh míru.
(Z pastýřského listu pražského arcibiskupa Dominika kardinála Duky k příležitosti 100. roků od začátku 1. světové války).

…Chci upozornit na to, jak tato válka poznamenala dějiny lidstva, které jsou dějinami viny, odpuštění a spásy. První válka světová představuje šok a morální zlom. Milionové počty padlých a jejich anonymita zpochybnily hodnotu lidského života. Co záleží na jednom vojákovi? Poslušnost rozkazům pod hrozbou smrti zpochybnila pojem zodpovědnosti a tím i lidské důstojnosti a sebeúcty. Není divu, že po skončení války došlo k dvěma reakcím. Prvou byla snaha vzpomínku na ni vytěsnit, odkázat ji do minulosti. Druhou byla víra, že něco podobného se nemůže opakovat. Dnes víme, že se to do dvaceti let opakovalo v podobě větší a nelidštější. Je třeba důrazně říct, že podobné věci se opakovat mohou a že obdobným způsobem i vznikají. Situace na Ukrajině je jak v rámci lokálním, tak v přístupu velmocí nebezpečně podobná situaci na Balkáně v předvečer 1. světové války a výroky některých politiků skoro totožné s výroky v předvečer 2. světové války. Jak je to možné? Děje se to právě proto, že děsivé vzpomínky chceme vytěsnit a zapomeneme, z historie se nepoučíme a zopakujeme smrtonosné chyby. Miliony mrtvých, kteří varují, nechceme slyšet. Položme si další otázku. Jak tento nespočetný zástup vyzývající nás k uchování míru vznikl? Vznikl tak, že pyšná, všemu nadřazená chtivost moci odmítla a umlčela hlasy míru. Je málo známo, že dopis papeže Pia X., v kterém doslova na kolenou prosil císaře, aby zabránil válce, byl zadržen v generálním štábu a nebyl doručen. Je ctí naší arcidiecéze, že arcibiskup Skrbenský se veřejně postavil za ještě jiné papežovy výzvy k míru. Byl kvůli tomu odstraněn z pražského stolce. Je také málo připomínáno, kolik mužů bylo ve všech zúčastněných zemích popraveno za vlastizradu, protože odmítli z nábožensky motivované lidské zodpovědnosti zabíjet na povel.

První světová válka nastolila dvě vážná témata. Otřásla vírou v dobrého Boha. Jak se na to mohl dívat?! Bůh je Bohem míru a zve ke svému míru i všechny lidi. Lidé válčí ze své vůle, ne z vůle Boží. Katolická církev ani jiné křesťanské církve nežehnaly zbraním, ale s úzkostí se modlily za vojáky a vkládaly je do Boží ochrany a Božího milosrdenství. Otřásla také pojmem mír, protože byl porušen tak silně, že dosud nebyl plně obnoven. Kladu si otázku, co vlastně je mír a jak k němu dospět. Snad všichni lidé tuší, co to mír je a dovedou mluvit o okamžicích, kdy ho pocítili. Definovat mír se však nepodařilo. Důvod je zřejmý. Chceme mír nařídit v rámci sporů. Vždy nám vyjde jen jakási neválka. Křesťané vždy hledají poučení v Bibli. Tam se dovídáme, že skutečný mír není pojmem pozemským ale vlastností Božího bytí. Mír je harmonií tří Osob v jednotě Boží Trojice. Dále nám Písma říkají, že jsme k němu pozváni nabídkou odpuštění. Skutečný mír je stav vzájemného sebepřijetí. To ovšem nastává aktem odpuštění a vzájemného smíření… Smíření musí vzejít z života, tj. právě tak, jako z života vyrostly křivdy, bolest a nenávist. Rány rozdělení se musí zhojit. Naší snahou ať je tedy spolupráce. Ať o ni usiluje každý tam, kde právě stojí, v malém i velkém. Pochopme konečně, že práce spojuje, zisk na úkor druhých rozděluje……. Žehnám vám. Vyzývám vás, staňte se nositeli míru. Žehnám vám – Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha.