O knize Chatrč

CHATRČ

Nedávno jsem si koupila knihu Chatrč, kde autor W.M. Paul Young, velmi čtivým způsobem vypráví životní příběh svého přítele Macka. Musím konstatovat, že tato kniha je naprosto vyjímečná svým obsahem. Kdybych jej měla shrnout do jediného pojmu, řekla bych, že je to evangelium zapsané do lidštiny tj. řeči, které rozumí každý člověk. Už z toho vyplývá, že se nejedná o nějaký soubor teologických traktátů, ale o příběh ze současnosti, napsaný jako román. Nebudu zde prozrazovat o čem kniha je, ale řeknu jediné – je to fantasticky úchvatné čtení pro ty, kteří hledají Boha, ale také pro ty, kteří mají pocit, že už Boha našli, dokonce i pro ty, kteří si myslí, že Boha znají a v neposlední řadě pro ty, kteří Boha nehledají vůbec.

Když jsem se do knihy začetla, myslela jsem, že ji budu muset zvládnout na jeden zátah, protože se od ní nebudu moci odtrhnout. Omyl, není to možné, i kdyby člověk chtěl a měl sebevíc času. Nejde to! Je to asi jako bychom na posezení chtěli sníst výborný obrovský dort. Nejde to, musíme jej ukrajovat po částech, abychom jej mohli vychutnat a strávit a navíc zjistíme, že se musíme o něj podělit.

Toto nakonec zjistí každý, kdo se do knihy pustí. Mě její přečtení trvalo týden, jsem plná po okraj a musím se s vámi podělit.

Díky této knize jsem hodně pochopila, měla možnost nahlédnout do některých tajemství a hlavně jsem zjistila, jak často jsem se mýlila.

A jedno vím jistě, že to co je v této knize – je neobyčejné, povzbuzující a uzdravující.

Až se pustíte do čtení této knihy, doporučuji odložit dogmatické škatulky a naplno zapojit srdce. Pokud vám to nepůjde hned, nevadí. Naučíte se to postupně během čtení, podobně jako hlavní hrdina příběhu, Mack.

Je téměř neskutečné, že kniha, kterou si autor původně vytiskl pouze v několika kopiích pro svou rodinu a přátele, se stala bestsellerem deníku New York Times, byla již přeložena do 35 jazyků a oslovila miliony čtenářů. U nás ji vydal Knižní klub a má ji v prodeji Jana Lstibůrková ve farní knihovně.

Už jsem Janě řekla, ať se připraví na zvýšený zájem o tuto knihu, protože jakmile ji přečtete, budete ji chtít koupit taky pro vaše blízké, známé……,též jsem si už koupila několik výtisků.

Takže přeji přebohatý zážitek s hlavní TROJICÍ, vlastně čtveřicí postav této knihy, tím čtvrtým je Mack, a nebo také …..vy…..

Ludmila Nosková

Recenze: William Paul Young, Chatrč

Kde se tragédie střetává s věčností. Knižní klub, 2009

Když Ježíš mluvil o Bohu, používal podobenství a metafory. Ostatně každá řeč o Bohu je metaforická nebo alespoň analogická. I když je Bůh uprostřed tohoto světa, není z tohoto světa. Kanadský teolog a spisovatel P. W. Young vytvořil svou knihou velmi pozoruhodné metaforické vyprávění, podobenství o Bohu v Trojici a člověku, který se táže na nejzákladnější otázky lidského života tváří v tvář Boží existenci nebo alespoň výpovědím o ní. Literárně není toto dílo nic, co by probouzelo velký zájem literárních teoretiků a kritiků. Český překlad také dílu na kráse rozhodně nepřidává. A přesto je to dílo, které zaznamenává obrovský úspěch u čtenářů v mnoha zemích světa. Ani mne nenechalo lhostejnou a od doby přečtení o výpovědích této knihy stále přemýšlím, ba dalo by se říci, že toužím, aby to tak opravdu bylo.

Autor sáhl velmi odvážně na naše představy o Bohu, na naši abstraktní víru v Trojici. Místo aby složitě teoretizoval a vedl hluboké filozoficko-náboženské úvahy, vypráví příběh. Jeho knihu můžeme nazvat narativní teologií. To, že se v ní Bůh Otec objevuje jako tlustá černoška, že má jméno Taťka (což je podle mého názoru skoro nejhorší volba překladu, mnohem lépe by znělo např. nesklonné Tati), ale píše se o něm v ženském rodě, může leckoho šokovat. To také bylo jistě záměrem autora. Otřást naším klišé Boha Otce jako muže. Onou mužsko-ženskou dvojrolí chtěl jen vyjádřit, že Bůh není „pohlavní“ bytost, ale má všechny krásné vlastnosti obou pohlaví. Autor se pokusil nejen nabourat naše abstraktní výpovědi o Bohu v Trojici jako lásce, za níž nejsme schopni si nic moc konkrétního představit a tváří v tvář tragédiím, neštěstím a obtížným situacím se utíkáme k mnohým klišé, aniž by nám to nebo jiným pomáhalo. Youngova kniha neříká žádné radikálně nové myšlenky, pouze leccos z toho, co abstraktně vyznáváme, převádí do konkrétních a sdělných obrazů. Po staletích a desetiletích hlásání Boha jako soudce nebo kohosi mimo náš život přichází s obrazy Boha skutečně milujícího, přejícího, soucitného a „zabydleného“ v lidské realitě starostí a radostí. Myslím si, že kniha našla takovou odezvu právě proto, že autorův Bůh je vřelý, moudrý a chápavý. Také obraz vztahů v Trojici považuji za nesmírně vydařený. Máme mnoho teorií o vnitřním životě Nejsvětější Trojice, jež však jsou tak abstraktní, že si pod nimi málokdo něco, natož někoho představí. Většině lidí to vůbec nic neříká a pro jejich život to také nic neznamená. Autor tu nabídl obraz plný pohody, porozumění, soucitu a pochopení. Obraz takového Boha, po němž lidské srdce opravdu touží. Boha, do jehož života v trojici jsme s hlavním hrdinou vtaženi. Osobně jsem zatím lepší obraz či podobenství o Boží Trojici nenašla. Kniha je výzvou k zamyšlení, jakého Boha vyznáváme, jaký obraz o něm podáváme.

Literární zápletka není extra originální, ale autorovi se podařilo na trochu teatrálním příběhu položit i ty nejpalčivější otázky tak, že otevírají cestu k odpovědím, které potřebujeme zakusit, slyšet. Svým způsobem by bylo možné srovnat autorovo tázání s Jobem. A ani v tomto románu Bůh nedává jednoduché odpovědi, nesplachuje lidské zlo a tragédii (a můžeme samozřejmě myslet i na holocaust a další nekonečné utrpení lidí) jako něco nepodstatného, jako Boží pedagogický prostředek či podobně, jak se při takových příležitostech děje, ani tu Bůh nemoralizuje, nýbrž v bodě největší bolesti, kterou jako bolest „vnímá“ a přijímá v její bezmeznosti, otevírá pro člověka nějaký nový prostor, novou dimenzi. Kniha nepodává závratně novou, natož vyčerpávající odpověď, proč Bůh dopouští zlo, nýbrž ukazuje Boha jako soucitného, plného zájmu a pochopení, přítomného, jako toho, kdo možná „nedokáže“ zlu zabránit (i Ježíše nechal umřít na kříži), kdo však dokáže lidský hřích, zlo, utrpení, smutek proměnit v cestu, resp. skrze ně otevřít člověku novou cestu k plnějšímu životu, k plnějšímu bytí člověkem. V autorových intencích pak lze říci, že Ježíšovu smrt na kříži, onen těžký lidský hřích proměnil Bůh ve zdroj spásy ne proto,že ji dopředu naplánoval nebo že ji chtěl jako výkupné, nýbrž proto, že on je láska, a proto v posledku on vítězí nad hříchem, že on jediný má moc smrt proměnit v život. A stále tak činí, pokud se tomu člověk chce otevřít.

Autorova odvaha narušit naše náboženské stereotypy je velká a patří mu za ni dík. Kniha je o to autentičtější, že ji autor psal pro sebe a své blízké, je to osobní svědectví cesty víry a nalézání opravdové moudrosti. Potřebujeme slyšet poselství o dobrém Bohu, skutečné evangelium o radosti z Boha a jeho lásky. Moralizující kázání a odsuzující postoj vůči světu dnes málokoho oslovují, zato skutečná víra v dobrého Boha, jež není naivitou tváří v tvář těžkým problémům světa, přitahuje a probouzí lidská srdce, dodává lidem odvahu žít jako svobodný vykoupený člověk, nebát se žít i s riziky omylů, nebát se přijímat ani rozdávat a hlavně naučit se vidět věci i z jiné perspektivy než vlastní bolesti, naučit se díky tomu odpouštět.

Doc. Mireia Ryšková, vyučující biblické teologie

proděkanka Katolické teologické fakulty UK v Praze

Pramen: Univerzitné pastorační centrum Rožumberok