Patří děti do kostela?

Aktualizace 10.12.2008, 22:50: Diskusní fórum bylo opět uvedeno do provozu. Když už tuto funkci na webu máme, věřím, že ji budete často používat. Využijte možnosti reagovat na články, které Vás zaujaly, které se Vám líbí nebo se kterými třeba naopak nesouhlasíte. Můžete např. vyjádřit svůj názor hned na následující články. Těším se na Vaše příspěvky. ~JM~

Společná mše 

Každou neděli se scházíme ke společné bohoslužbě. Jsme rádi, když se náš kostel zaplní. Vytváříme společenství – církev – tajemné tělo Kristovo, živý chrám. Jako správná farní rodina zahrnujeme všechny věkové generace. Od nejmenších, až po ty nejstarší. S některými lidmi se známe víc, a rádi je vidíme. Některá známe méně, nebo jsme neměli možnost se víc poznat. Někdy nám také chybí odvaha udělat první krok k seznámení. Jindy mohou být mezi námi různá zranění vzájemně způsobená, potřebující uzdraveni a usmíření.

Chrám je postaven z cihel, které jsou pevně spojeny a drží celou stavbu pohromadě. Také mezi námi by měla být taková pevnost a jednota. Vytváříme přece živý chrám. Stačí, když vypadne jedna cihla a stavba se začne postupně rozpadat. Stačí, když mi něco vadí na tom druhém….. Učme se proto spolu žít na zemi, budeme jednou spolu žít v nebi.

Vím, že jsme jen slabí lidé, kteří stále zápasí se svými slabostmi a nedokonalostmi. Lehce sklouzneme ke kritice. Vadí nám děti, které vyrušují. Rodičové, kteří si neví rady. Nemocní, kteří roznášejí bacily, atd.

Přitom máme jistě radost z každého nově pokřtěného dítěte. Vždyť kostel, ve kterém nepláčou malé děti, tam by měli plakat všichni dospělí. Radujeme se z mladých rodin, protože jsou budoucností naší farnosti. Také každý nemocný si zaslouží náš obdiv a úctu, protože si uchoval poklad víry i přes všechny zkoušky. Skrze kříž poznává tajemství vzkříšení.

Kostel je dům Boží. Ježíš touží po tom, aby měl chrám také v našich srdcích. Chce obnovit ten původní záměr, který měl s člověkem. Sám je tím nejlepším učitelem. Nebojme se ho napodobovat. Buďme i my laskaví a dobří, milosrdní, slitovní, trpěliví a ohleduplní k druhým. Neprosazujme jen svou pravdu a spravedlnost. Vždyť poznávacím znamením křesťana by měla být láska. Tajemství mše svaté nestačí jen pozorně sledovat, ale je také nutné žít v každodenním životě. Odměnou nám bude radost z toho, že objevíme Kristovu přítomnost v lidech kolem sebe.

M.L.

Patří děti do kostela?

Dříve by mě nenapadlo položit si tuto otázku nebo na ni hledat odpověď u někoho jiného. Od ranného dětství mě totiž moje máma brala do kostela s sebou a nevzpomínám si, že by mě někdy nechala doma se slovy, že jsem ještě malé dítě, a že s ní budu moci jít až dostanu rozum. Možná měla strach, že tento čas nikdy nenastane (vtip). Teď vážně! Dozvěděla jsem se, že kvůli dětem ubývá na mši sv. starších lidí. Není to můj postřeh, takže nemohu říci zda to je nebo není pravda. Mám doma 20 – ti měsíčního syna Ondřeje a nedělní mši vynecháváme jen z důvodu nemoci – alespoň tak mě to doma učili. Nedělní bohoslužba s ním je náročná. Neustále ho musím sledovat a bavit ukazováním fotek, prohlížením misálků aj. Občas, když už „to nejde“ vyjdeme před kostel, abychom co nejméně vyrušovali. Tak to ostatně dělávají všichni rodiče, kteří s námi tráví nedělní mši vzadu v kostele. Někdy je to opravdu vyčerpávající, ale věřím, že po čase bude sedět v lavici a poslouchat, co kněz říká. Chtěla bych proto poprosit všechny ty, kteří si myslí, že takto malé děti nemají chodit do kostela o shovívavost nad občasnými výkřiky. Jeden známý kdysi řekl, že víra je jen pro babičky a taky spolu s nimi vymírá. Pokaždé, když s manželem v kostele vidíme tolik kočárků, jsme potěšeni, že je tam tolik mladých lidí s dětmi a ve skrytu duše vím, že víra díky nim přežije nás všechny. Doma, když jsme vedli rozhovor na toto téma, mě velmi zaujala a potěšila věta mého švagra: „V kostele, kde nezapláče žádné dítě, by měli plakat všichni ostatní!“ Ostatně i v Bibli je psáno „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Lk 18, 15-17.

Michaela Svobodová