Rekviem za Václava Havla ve Slavkově

Při bohoslužbě, která byla příležitostí pro slavkovské občany osobně se účastnit rozloučení s Václavem Havlem, zpíval Pěvecký sbor Gloria. Přišlo překvapivě 130 občanů. V závěru rekviem zazpívalo shromáždění českou národní hymnu.

Promluvu měl farář Milan Vavro:

Advent, který prožíváme, je dobou, která v sobě nese očekávání všech pokolení, které žily na této zemi, očekávání něčeho lepšího, očekávání osvobození od útlaku, očekávání naděje, příchodu zachránce, v křesťanském prostředí očekávání Boha, Spasitele člověka.

Smrt pana prezidenta Václava Havla nás zastihla v posledním adventním týdnu. To, co přišlo ve spojení s jeho osobou do naší společnosti v roce 1989 bylo naplněním určitého adventu v očekávání těch lepších časů, po kterých jsme v době komunistického režimu toužili jako občané i věřící, aniž jsme doufali, že svoboda do naší vlasti může přijít tak rychle.

Důstojné a duchovně prodchnuté loučení, národní truchlení i pohřeb pana Václava Havla za účasti velké části našeho národa nám byla potvrzením, že jsou ještě v národě lidé, kteří chtějí pokračovat v linii „pravdy a lásky“, v úsilí o svobodu, demokracii a poctivý život. V dojemné slavnosti poděkování za život pana prezidenta se odráží touhy všech, kteří chtějí jít touto cestou ve společnosti.

Dnes zvláště se zdálo, že se vrátil ten nadějný čas listopadu osmdesátého devátého roku, který se vyznačoval hlubokou účastí lidu na dění v národě, soustředěním se na důležité životní hodnoty, vyjádření pospolitosti a nadšením pro dobro národa. Byl jsem tenkrát student a byli jsme s teologickou fakultou zapojení do celého dění. Osoba Václava Havla byla tou velkou podporou pro celé uskutečnění změny, především ve známém hesle „Pravda a  láska zvítězí nad lží a nenávistí“, které Václav Havel nejen hlásal, ale které žil. Tento ideál, položený jím do základů politického jednání, je dnes mnohdy zašlapán.

Když jsem před několika lety sledoval záznam z bohoslužby za svatořečení Anežky Přemyslovny z 25. listopadu 1989 a viděl hlubokou náladu v národě, pokládal jsem si otázku, kdy přijde doba, že budou lidé takto vnímaví pro věc národa, svobody a pravdy. A v pohledu na současný stav ve společnosti jsem si odpovídal – to bude trvat asi hodně dlouho – jako by se z nás všechno vytratilo a mladá generace už nechápe, o co tenkrát šlo.

Skutečnost, prožitá při pohřbu Václava Havla, na kterém se účastnilo velké množství mladých lidí nám však dala velkou naději, že vše ještě ztraceno nebylo, ale že v mladé generaci stále klíčí něco dobrého, nového a života schopného. Dny loučení byly velkou a tichou demonstrací za národní hodnoty. Lidé přicházeli, vzdávali poctu, mnozí se křižovali. Dojetí i spontánnost ukazovaly na pravdivost života pana prezidenta.

Krize, která zasahuje naši společnost i svět, které se říká ekonomická, je především krizí společnosti v odmítnutí hodnot, které jsou důležitější, než hmotný prospěch a blahobyt.

Adventní doba prožívaná v církvi směřuje k tomu definitivnímu vysvobození a obnově světa, skrze Ježíše Krista, Mesiáše, Vykupitele, který přichází v moci a kráse Boží pravdy a lásky. Náš pan prezident nám znovu připomenul životní kvality a postoje, založené na duchovních hodnotách pravdy a lásky. Pokud chceme těchto hodnot dosáhnout, musíme o ně také konkrétně usilovat, denně osobně tyto hodnoty žít.

Advent je očekáváním spásy. Spása, která přichází od Boha, vyžaduje také účinnou snahu člověka spojenou se spoluprací na Božím díle obnovy člověka, společnosti a v závěru i celého světa. Život Václava Havla byl účastí na tomto díle obnovy. Za to mu děkujeme a vyprošujeme mu přijetí do Božího království.

P. Milan Vavro