Sardinky a spol v Tyrolích

Všechny fotografie od Lucky a od Jirky.

Zápisky z Tyrol

Dne 19. srpna se skupina čtrnácti vysokohorských turistů, vedených již ostříleným horalem otcem Milanem, vydala na týdenní výpravu Tyrolskem, Švýcarskem, Německem a Lichtenštejnskem. Naše expedice započala společným shledáním se s účastníky setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou, kam jsme se v neděli po mši svaté vypravili. 

Odtamtud po poledni vyrazil náš konvoj směr rakouské hranice. Cesta byla středně dlouhá a úmorná zvláště pro pasažéry bílé dodávky, kterou část osazenstva blíže znala již z expedice Itálie. Ve večerních hodinách jsme v pořádku dorazili do vesničky Schwendt, ukryté mezi tyrolskými pohořími. 

Po krátké večeři všichni s povděkem zalehli a tělocvičnou, která se nám stala útočištěm, se brzy ozývalo jen sborové pochrupování. V pozdních nočních hodinách, jak většina z nás zjistila až ráno, dorazila další skupina slavkovských horalů, se kterými jsme sdíleli střechu nad hlavou, ovšem o jejichž osudech toho příliš nevíme, jelikož jsme je potkávali téměř jen u snídaně a u večeře. Ovšem zpět k expedici. 

V ranních hodinách jsme se opět vydali na cestu a s přestávkami jsme přes rakouský Vorlarberg  docestovali až do hlavního města Lichtenštejnska zvaného Vaduz. Po krátké prohlídce centra města (až nás z neustálého kroucení hlavou bolelo za krkem), jsme vyjeli nahoru nad město k místní dominantě, knížecímu zámku.

Odtud, po několika společných fotografiích, už zbýval jen kousek cesty do švýcarského kláštera cisterciáckých sester v Magdenau. 

Sestry nás vskutku královsky ubytovaly a nakrmily, a tak jsme opět spokojeně usínali v měkkých postelích, a přestože venku lilo jako z konve, spali jsme jak v bavlnce.

Ráno jsme společně se sestrami slavili německy mši svatou a poté, opět vydatně, posnídali. Tak jsme posilněni na těle i na duchu vyrazili na další cestu. Nejeli jsme věru daleko a před námi se zrodil nelehký úkol. Po té, co jsme v místní čokoládovně navnadili svoje chuťové buňky, vydala se naše skupina údolím mezi pohořími.

Zdolat převýšení 300 metrů se ukázalo jako první zkouška správného horského turisty. Na plošině mezi horami nás ale již čekala zasloužená odměna. Alpské jezero doslova zvané Seealpsee v celé své kráse. Mnozí z nás se nedali odradit ani vražedně studenou vodou a v horkém letním odpoledni rádi využili tuto nabídku ke zchlazení.

Cestou na základnu, zpět do Tyrol, jsme ještě stihli prohlídku hradů Neuschweinstein a Hohenschwangau a ve večerních hodinách ještě rychlý průlet soutěskou v Garmisch-Partenkirchen s krátkým výstupem na místní lyžařský skokanský můstek.

Nutno podotknout, že po takovém programu všichni uvítali den volna, a tak jsme jej strávili lebeděním si na břehu jezera Walchsee a psychicky se připravovali na celodenní výšlap na vrchol Feldberg, jež už klepal na dveře (výšlap, ne Feldberg).

Abych vám o něm něco pověděl, a vy jste si mohli udělat obrázek, začnu tím, že popíši, kam jsme se to vlastně vydali. Nedaleko naší vesničky Schwendt se rozprostírá pohoří Wilder Kaiser, se svými vrcholy Stripsenkopf a Feldberg a mnoha dalšími samozřejmě, o kterých teď bohužel nebude řeč.

Na první a zároveň nižší z nich (1807 m.n.m.) jsme se po přestávce s obědem v místní hospůdce a mši svaté slavené nad srázem dolů do údolí, vyškrábali okolo druhé hodiny odpolední. Poté následovala cesta po hřebeni, vždy několik desítek metrů dolů a poté opět nahoru, většinou o něco výš. Tímto způsobem jsme po čtvrté hodině odpoledne stanuli na vrcholu Feldberg (1809 m.n.m.) , a po krátkém odpočinku zahájili dvouhodinový sestup dolů.

Na druhý den jsme si vzali za cíl ledovec pod horou Grossglockner, mimo jiné nejvyšší horou Rakouska. Po zhruba osmdesátikilometrové cestě na místo, nás čekalo 48 kilometrů serpentinami, kterými jsme zdolali převýšení 1748 metrů.

Za to se na náhorní plošině před námi rozložil ledovec Pasterze, který se bohužel jako většina ledovců rok od roku zmenšuje, ale i tak se stále rozprostírá na délku deseti kilometrů a to jej činí největším v Rakousku. Pro velkou oblačnost jsme však nespatřili samotnou horu Glossglockner, která se před námi majestátně zvedala, ale jejíž vrchol se skrýval kdesi v oblacích. Po dvou hodinách strávených v místním středisku, které spojuje poznávací, přírodovědné a další vědecké zájmy a na výstavě historických automobilů a motorek, které k silnici Hochalpenstrasse jež je opravdovým motoristickým zážitkem, neodmyslitelně patří, vydali jsme se cestou dolů a nazpět do naší tělocvičny. To už jsme všichni cítili, že se neodvratně blíží návrat domů.

Další den po cestě nazpět, jsme ještě shlédli město Salzburg, ve kterém se mimo jiné v roce 1756 narodil známý hudební skladatel W.A. Mozart. A po několika dalších hodinách na cestě, jsme okolo desáté hodiny, unavení a rozespalí, dorazili zpět do Slavkova.

V návaznosti na tuto prázdninovou expedici bych chtěl za všechny účastníky ještě jednou poděkovat otci Milanovi, za jeho obětavost, podporu, důvěru a zvláště za jeho čas. Za to, že jsme mohli týden prázdnin strávit smysluplně a objevit pro mnohé z nás neznámý, ale krásný horský svět. Díky.

Vojtěch