Svatourbanské hody 2007

Přinášíme několik fotografií s textem hodového kázání otce jáhna Josefa Kubeše 20. května 2007 ve Slavkově.

u radnice

Pozdravení se starostou města.

průvod se sochou sv. Urbana

O půl desáté se vydává průvod se sv. Urbanem do kostela.

P.Milan nese relikviář s ostatky sv. Urbana

Farář P.Milan nese relikviář s ostatky sv. Urbana.

Relikviář je schránka s tělesným ostatkem světce, většinou to bývá částečka z kosti.

před kostelem

Sochu sv. Urbana s anděly nesou na nosítkách stárci.

stárci

stárci

Stárci při mši svaté.

kazatel jáhen Josef

Jáhen Josef Kubeš nyní působí ve farnosti Dolní Bojanovice.

děti v průvodu s dary

Průvod dětí s obětními dary.

společné foto

tanec před kostelem

Tanec před kostelem

průvod stárků

Průvod stárků městem

nástup při zábavě

Hodová zábava začíná slavnostním nástupem stárků v neděli večer

sklepníci a Stříbrňanka

Hrála Stříbrňanka a sklepníci nalévali víno

vynášení stárků po půlnoci

Zábava končí vynášením stárků

Kázání o. jáhna Josefa Kubeše

Slavkov u Brna, 20. května 2007

Sestry a bratři!

     Jsem moc rád, že můžu být s vámi. Možná si řeknete, že kecám, abych se vám nějak vlichotil. Nekecám! Uvědomil jsem si to před pár dny. Ocitnul jsem se na pouti v Žarošicích a po skončení programu jsem si zcela automaticky stoupnul k lidem ze Slavkova, kteří čekali na svůj autobus. Až po chvíli a několika větách s nimi mi došlo, že jsem zabržděn v čase, že už zkrátka patřím k jiným lidem, jinam. Je to už nějaký ten pátek, nějaký ten rok, co jsem pryč, ale jako by to bylo včera. Tolik na sentimentální úvod.

     Včera se mě váš o. Milan opatrně zeptal, jestli bych vám nechtěl něco říct. A aby to bylo humorné, zajímavé a hlavně krátké. Třeba kvůli stárkům, z nichž mnozí jsou asi nevěřící, ale určitě naprosto všichni jsou trpící vždy, když někdo dlouho mluví a oni přitom musí stát.

     Možná víte, že se rád směju a bavím. Humor je výtečná věc. Humor má původ ve slově šťáva. A komu schází humor, šťáva, tak je suchý, jak se říká „suchoprd“. Jenže jsou okamžiky v životě lidí, které tak veselé nejsou. Bída, nemoc, smrt, zánik, jsou všudypřítomné a vědomí toho nás skličuje. V takových chvílích nás může klidně napadnout, že Bůh prostě nemůže být, a pokud je, tak je to nějaký úchylný sadista, který si libuje v lidském neštěstí. Na tuto námitku snad neexistuje odpověď, která by byla plně uspokojivá a logicky dostačující. Jenomže život není, Bohudíky, filozofická debata. Je zajímavé, že mnoho umírajících lidí si dokázalo smysl pro humor udržet. Humor bylo možné nalézt i u vězňů koncentračních táborů, jak vzpomíná psycholog Viktor Frankl. Svět byl stvořen jako dobrý, krásný a se smyslem pro humor. Stačí se kouknout třeba na takového ptakopyska. Jde o to, abychom si dokázali udržet určitý odstup, nebrali sebe a své názory příliš vážně. Člověk, který je vážný, nemůže létat. A opakem vážného člověka je člověk vznešený.

     Smyslová radost je dovolena a není na ní samotné nic špatného. Nemusím trpět výčitkami, že mi bude dnes chutnat hodový oběd. Mnohem lepší je však radost nadpřirozená. Radost z toho, že jsem Božím dítětem, které si může hrát své hry, občas vážné, pod dohledem svého nebeského Otce. A že, ať si sebevíc ublíží svojí hloupostí anebo mu ublíží nějaké jiné hloupé dítě, může s odvahou skočit do otcovy náruče, kde mu bude jenom dobře. Amen.