Trojí ohlédnutí za „Kašpárkem“

1. ohlédnutí: Jak přišlo představení na svět?

„Bohu díky, že už to máme za sebou“. Zní to divně, možná sobecky, ale tato slova mě vždycky napadnou jako první, když se při derniéře zavře poslední opona. Pak následuje blažený pocit uvolnění a vědomí, že právě skončená šňůra představení už nemá šanci nás něčím zaskočit.

A když v následujících dnech začneme bourat scénu, ukládat kostýmy do krabic…prostě začneme „likvidovat“, dostaví se nostalgie doprovázená smutkem, podobným jako když prožíváte něco hezkého a ono to najednou končí a vy to ať chcete či nechcete musíte přijmout. Prostě, to je život. V našem divadle není naštěstí na nostalgii mnoho času, protože po skončení jednoho představení začínáme okamžitě pracovat na představení novém.

Ale nepředbíhejme, protože teď bych se na chvíli zastavila u představení, které právě skončilo.

„Kašpárkova dobrodružství“, přišla na svět docela zajímavou cestou. Když jsem před pár lety chystala scénář na pohádku „Jak Ondra ke štěstí přišel“, použila jsem scénář z pohádky „O statečném Petrovi“, kterou jsme hráli jako loutkovou, když naše divadlo teprve začínalo. Říkala jsem si: „ ta pohádka je pěkná, zasloužila by si remake a hraný na živo“. To ovšem znamenalo rozšířit počet postav, aby se dostalo na všechny herce. Tak se do této pohádky kromě jiných postav dostal i Kašpárek.

Tenkrát jsem netušila, že tato již zapomenutá postavička sklidí takový úspěch. Proto se Kašpárek objevil vloni jako průvodce na naší výstavě k 5.výročí založení divadla. Po zjištění, že mnohé děti (dokonce ani naši herci) Kašpárka vůbec neznají, bylo jasné, že Kašpárek musí být připomenut trochu víc.

Pro inspiraci jsem sáhla až k obrozeneckým počátkům českého loutkového divadla v období 1.republiky a vytáhla na světlo dvě hry, které byly námětově sice pěkné, ale pro dnešního diváka nestravitelné. Jednak kvůli češtině, kterou byly psány, také kvůli spoustě dnes již nic neříkajících výrazů a také proto, že druhá hra, byť byla výkřikem poslední módy v prvorepublikové science fiction, dnes by nikoho neoslovila, protože to co bylo tenkrát sci-fi, to je dnes běžná realita. Takže nezbylo nic jiného, než vzít námět a napsat nové scénáře, a to tak aby nebyl porušen autorský zákon, a přitom se autoři původních her neobraceli v hrobě. Jak dalece se to podařilo, to jste mohli posoudit na představeních.

Ovšem samotný příběh ve scénáři neznamená nic, pokud ho někdo neuvede v život. Ten někdo jsou vhodně obsazení herci. Proto se tedy vloni v únoru konal konkurz na obsazení rolí, nicméně hlavní role Kašpárka jsem přidělila a to nebylo dobré řešení. Proto po třech měsících trápení jsme přikročili k přeobsazení hlavních rolí, potažmo ještě několika dalších a začali znovu.

Problémy a potíže provázely celý nácvik a ke konci loňského roku to vypadalo, že snad toto představení „zabalíme“. Nakonec jsme ale chytli druhý dech a kýžená premiéra se konala.

Když pominu Lucčinu ruku v sádře, Jaruščin vymknutý kotník a chřipku která skolila Marušku, Jeňu, Felixe, Marka, mě a já vlastně ani nevím koho všechno, tak Pánbůh zaplať, že jsme to přežili ve zdraví.

2. ohlédnutí: Co mělo představení říct?

Nevím jak se kdo ponořil do představení natolik, aby pod jeho slupkou odhalil poselství, které obě hry přinášely. Pokud toto poselství někomu ušlo, je to známka, že buď málo křičelo nebo je náš divák již natolik konzumní, že není schopen vnímat jinak než povrchně. Obě hry totiž byly psány ve smyslu první části rčení „chytrému napověz…“

Ve hře „Kašpárek na gymnáziu“ šlo o to, abychom nesoudili děti a mládež jen podle toho co dělají, ale abychom se snažili vidět jejich nitro. Často kolem sebe slýchám výroky typu „to je ale dneska mládež, to by si my nemohli dovolit…atd. Ale ruku na srdce milí prarodiče, rodiče, učitelé a vychovatelé, jak jsme si je vychovali, takové je máme! A jestli jsou takoví jací jsou, je to odraz naší výchovy či nevýchovy, jsou odleskem nás samotných.

Že nesouhlasíte? A tak mi povězte, kde se tak najednou pokazili, když na svět přišli nevinní (samozřejmě vyjma dědictví z ráje). Vím že se vyskytují i děti zlé od mala, ale to jsou řídké vyjímky a i v těchto případech bych hledala příčinu v dědictví po rodičích. Kašpárek ve hře, je podle profesorského sboru darebák první kategorie, ale přitom je schopen ve vyhrocené chvíli hrdinských skutků. Proto nesuďme a když, tak sami sebe.

Druhá hra „Kašpárkův výlet do 30.století“ nese poselství ze „vzdálené“ budoucnosti. Je zdviženým prstem pro lidstvo. Když se rozhlédnete kolem sebe a vidíte co se děje v mezinárodních vztazích, kdy se zdá že se snad všichni zbláznili, ale ono jde jen o to jediné – o prachy a o moc, …když vidíte jak degeneruje člověk v mezilidských vztazích, jak je systematicky rozbíjena a degradována základní buňka společnosti – rodina, ….jak některé obory, které se nazývají vědou jsou ve skutečnosti jen jejím zneužíváním, ….jak degeneruje a umírá příroda…..myslíte, že ta vize nastíněná ve hře, kdy „moderní“ zdegenerovaní lidé 30.století „živořící“ ve zkumavkách, bez pohybu, který již není moderní, a také proto, že Země je pro normální život již téměř zničená, lidé konzumující jen uměle vytvořená aroma, kteří se klonují pouhým zmáčknutím knoflíku a hrají bojové hry se živými lidmi….myslíte, že tato vize je fantasmagorie? Kéž by byla!

3.ohlédnutí: A řeklo nám představení vůbec něco?

Zde si odpovězme každý sám!

A na závěr:

1) chci poděkovat všem, kteří jste nám pomohli, aby se toto představení mohlo realizovat,

– všem dárcům různých věcí do divadla, p.Teclové za ušití kostýmů pro Kašpárky, p. Šaňkovi za zapůjčení techniky, duchovní správě farnosti za možnost využívání sálu a „přísálí“ a samozřejmě všem členům divadla.

2) oznámení pro ty, kteří nadále zůstávají příznivci Divadla Simsala Bim, nezoufejte a těšte se. Na podzim, dá-li Bůh, se sejdeme na speciálním představení, jaké jste v našem divadle ještě nezažili.

Víc neprozradím.

Za divadlo Simsala Bim zdraví Nosková