Výročí Mons. Václava Uhýrka
Životopis otce Václava:
• narodil se dne 24. září 1856 v Nechvalíně u Kyjova
• na kněze byl vysvěcen dne 10. června 1883 v Brně
• do Slavkova přišel z nedalekého Rousínovce, kde působil 3 roky
• slavnostní uvedení do úřadu se konalo 22. června 1894 ve farním kostele, kázal Antonín Cyril Stojan, farář z Dražovic a pozdější olomoucký arcibiskup
• jmenován arciknězem (pro děkany na slavkovsku a hodonínsku) a biskupským a konzistorním radou (poradní orgány biskupa a biskupského úřadu)
• jmenován monsignorem (tj. kaplanem Jeho svatosti – papeže) s právem nosit fialové cingulum
• ve Slavkově působil celých 47 let (1894 – 1941)
• za posledních 400 let se stal nejdéle působícím farářem ve slavkovské farnosti
• za jeho působení se maloval v r. 1924 kostel
• dne 14. 7. 1929 posvětil nově postavený chrám sv.Václava v Holubicích
• pro svůj vztah k zemědělství pečoval o farní hospodářství
• za své působení ve Slavkově napsal česky obsáhlou farní kroniku (kolem 200 stran)
• zemřel 3. prosince 1941 na slavkovské faře v požehnaném věku 85 let
• jeho hrobka se nachází na slavkovském hřbitově u zákristie kostela sv. Jana Křtitele
Zpracoval: P. Milan Vavro, farář
Vzpomínka na P. Václava Uhýrka
„V mé duši květy zasedly, vděčnost a láska vroucí,
kéž přání moje v dnešní den Bůh splní Všemohoucí.“
Tyto verše mě učila moje třídní učitelka, sestřička Cecílie, protože jsem byla žákyní první třídy klášterní školy. Blížil se den sv. Václava – 28. září – a já měla jít přát našemu tehdejšímu panu faráři a děkanovi Msgre. Václavu Uhýrkovi, který slavil svátek svého patrona. Byl také naším příbuzným a jméno Václav bylo v naší rodině velmi vážené.
Stála jsem před starým pánem, oblečeným v klerice a biretu na hlavě. Oči za skly brýlí bystré, ale vlídné, uši pozorně naslouchaly mému přání. Je to už tak dávno, ale některé momenty mi zůstaly v paměti.
Znala jsem ten farní pokoj, pracovnu pana děkana, z dřívějších návštěv se svým tatínkem. Chodívali jsme popřát k svátkům. A někdy jen tak na pozvání: „Přijďte.“ Návštěva se nikdy neprotahovala. Pan děkan kromě svého kněžského povolání měl rád půdu, rodnou zem, vedl hospodářství, k farnosti patřily pozemky. A tak při návštěvě jsem naslouchala hovoru o tom, co se kde urodilo, jaký byl výnos.
Stávalo se také, že pan děkan po vizitaci v klášterní škole mě pověřil úkolem: „Řekni dědečkovi, ať za mnou přijde.“ Šli jsme tenkrát s tatínkovými rodiči.
A někdy znenadání přijela navečer bryčka s panem děkanem k nám domů. Kočí Frantík byl spolehlivý. Pan děkan si prohlédl celé hospodářství a na besedu vlastně ani nebyl čas. Rok utíkal a strýček děkan začal churavět, ani na přání se už nemyslelo. Celý podzim bylo u nás tísnivo a já vše prožívala s rodiči a prarodiči.
Přišel prosinec s tuhými mrazy a se sněhem. Jednoho večera seděla doma v kuchyni celá rodina. Najednou klepla klika u vrat, chvatné kroky v průjezdu, prudké otevření dveří a čeledín Frantík vyhrkl: „Děkan umírá.“ Dědeček Štěpán vzal na sebe kabát, měl jej připravený, protože poslední měsíc denně na faru chodíval. Odešel s Frantíkem, vrátil se asi za hodinu se slovy: „Je konec.“
Pohřbu se účastnilo snad celé město i okolí. Naše klášterní škola a všechny městské školy. Smuteční obřady v kostele, dlouhý průvod na hřbitov, procházelo se kaplí sv. Jana Křtitele a ke hrobu. Zástupy kněží v bílém. Zástupy lidí. A najednou jsem pocítila smutek.
Na závěr patří můj dík otci Milanu Vavrovi za obětavý úkol vzpomenout a oživit farnosti osobnost kněze, který tu před mnoha lety působil.
(P. Uhýrek působil ve Slavkově v letech 1894 – 1941 pozn. redakce)
Marie Bednářová – Uhýrková