Z adventního deníku…
Pondělí po 1. neděli adventní pozdě večer
Sedíme s manželem v kuchyni u stolu, děti spí, já zašívám. Rukavice, čepice, kostým spidermana… Manžel po návratu z divoké služební cesty zasněženou Vysočinou vyrábí lampičky dětem na zítřejší roráty. Moje adventní předsevzetí – vyvarovat se zbytečných slov – nám poněkud zužuje výběr témat ke konverzaci. Mám došito dřív než on dolepeno, je pozdě a vidím se v posteli. Ale co ta společná modlitba u věnce? „Tak ty budeš číst a já pokračovat v lepení“ navrhuje manžel „myslím, že to není nic proti ničemu.“ To je fakt. Koneckonců vyrábí přece lampičky na roráty. Zapaluji první svíčku a předčítám z Izaiáše a Matouše, poté k tomu určenou adventní promluvu z průvodce: „…Těžko bychom mohli očekávat, že Boží moc prostoupí naše životy, jestliže mezi sebou nepřestaneme vést každodenní zápas o větší důležitost, uznání či prestiž…“ .
Úterý po 1. neděli adventní brzo ráno
Tedy… bát se, že bych v očích druhých byla něco jako supermatka, která sama zvládne vypravit tři malé děti brzo ráno a pěšky dorazit včas do kostela, se nemusím. Přestože budík zvoní v 5:30 a já 5:35 opravdu opouštím postel, nestíháme! „Příště budu muset vstát ještě dřív!“ sypu si popel na hlavu před dětmi, které tak nestihly průvod s lampičkami přes kostel. „Ty nikdy nevstaneš dřív!“ povzbuzuje mne dcerka. I o víkendu je schopna vstát v 5 hodin. Chápu. Pro ni jsem prostě lenoch.
Středa po 1. neděli adventní opět brzo ráno
Děti vstávají čím dál dřív. Venku zuří sněhová vánice. Představa podobné zimy jako byla loňská mě vůbec nenaplňuje optimismem. Tuny sněhu, které jen těžko stíháme odhrnovat…
Čtvrtek po 1. neděli adventní v podvečer
Přikládám do krbu, děti se vrací ze sáňkování. Ráno mi nebylo dobře, naštěstí mě dr. dala rychle dohromady, manžel si vzal dovolenou. „Mami, víš ploč jehličnany neopadávají??“ valí na mě svá kukadla náš Páťa. „Plotože z nich musí být vánoční stlomečky pšece!“
Pátek po 1. neděli adventní
Už jsem ok. Mailem řeším názorový rozpor. Cítím zklamání a marnost. Začínám pracovat na Urbánku. Oslovuje mě motto z příspěvku pí. Schneiderové: „Měj kolem sebe hodně těch, s nimiž žiješ v míru!“
Sobota před 2. nedělí adventní
Sníh a mráz vůkol nás. Do noci chystáme oslavu Patričkových 4. narozenin.
2. neděle adventní
Děti stále vstávají v 5 hodin ráno, vyhrožuji, že kdo zítra vyleze z postele dřív jak v 6, tomu seberu adventní kalendář. Odpoledne Páťa slaví narozeniny, užívá si to, přichází Mikuláš…
Pondělí po 2. neděli adventní
Náročné jako každé pondělí. Večerní setkání vynechávám.
Úterý po 2. neděli adventní
Dnešní roráty podstatně vylepšují skóre uplynulých adventních dní do pozitivna. Konečně cítím v duši mír. Díky Bohu! V noci se snažím pracovat na Urbánku. Moc to nejde – Páťa kašle, Filípkovi lezou zuby, Madlenka jde aspoň čůrat… Vzdávám to.
Středa po 2. neděli adventní brzo ráno (jak jinak)
„Mami!“ budí mě důrazný hlásek mé dcery. „Patrik si vyjedl skoro celý adventní kalendář!!“
Čtvrtek po 2. neděli adventní
Kupujeme vánoční stromeček. „Čím horší tím lepší“ je naše každoroční kritérium. A chybí – li na jedné straně větve docela? Žádný problém. Naopak. Výhoda! Stromek se tak dá krásně přirazit ke stěně.
Pátek po 2. neděli adventní
Celé dopoledne běháme po doktorech. Večer velké vaření – zítra bych měla jet na duchovní obnovu, tedy pokud se Filípkovi zlepší ten šílený zánět spojivek.
Sobota před 3. nedělí adventní
Podařilo se. „Víra je milost, která nás uschopňuje žít v nejistotě…“ říká kněz.
Tady adventní deník končí, Urbánek jde do tisku. Možná je to škoda, protože příští týden začínáme péct vánoční cukroví…to bude teprve zážitků!
Požehnané svátky a celý příští rok!
Petra Šaňková