Z pohřbu P. Antonína Němčanského

Poděkování za Hodějické farníky

Dne 17. listopadu 2010 jsme se rozloučili s naším rodákem otcem Antonínem Němčanským. Bylo Božím darem nejen pro Hodějáky, že tento tak lidský a dobrý člověk byl Bohem vybrán ke kněžství . On sám vždy s velkou láskou vzpomínal na Hodějice, na svoje rodiče a celou rodinu, na své známé a blízké. Dne 5. července 1942 byl v Brně vysvěcen na kněze. S hlubokou pokorou vzpomínal také na svůj primiční den, jen měsíc po smrti nacisty R.Heydricha. V této době nelidského pronásledování se lidé nemohli shromažďovat.Otec Němčanský sám říkával: „Bylo to vedením naší nebeské Maminky, která mou primiční mši a všechna povolení zařídila.“ Několik lidí i z okresu se muselo zaručit, že tento den proběhne poklidně. Lidé i přes velké nebezpečí se shromáždili ve velkém počtu. Otec Němčanský byl vždy hrdý a vděčný za to, že mohl být římskokatolickým knězem. Při každé návštěvě opakoval, že by nikdy nevolil jinak a znovu by se rozhodl k tomuto povolání. Ve všech svých farnostech byl vždy každému pomocníkem. Nikdy nechtěl nikoho obtěžovat, vždy každému ochotně pomáhal, i když sám z toho měl škodu. Přestože pocházel z chudých poměrů, měl pro všechny lidi bez rozdílu otevřené srdce, dokázal pomoci službou, věcnou pomocí nebo modlitbou. Chvála Pánu za jeho život, věřím, že jeho oběti i z posledních let života jsou nyní bohatě odměněny v nebi. Jeho celý život je nádhernou kyticí Boží oslavy, jejíž hodnotu poznáme, dá-li Pán, jednou až v nebi. Kéž on sám se za nás i nadále přimlouvá.

Kateřina Šujanová

Slovo na rozloučenou, na pohřbu přednesl Roman Tomek

Důstojný pane, otče Antoníne,

Mám poslední možnost k Vám dnes v tomto chrámě promluvit. Mluvíval jsem k Vám zde pravidelně při Vašich životních jubileích a za celou farnost děkoval a přál vše nejlepší.

     Nyní k Vám hovořím při jiné příležitosti, při příležitosti loučení. Nemohu se Vám již dívat do očí, už Vás nevidím… Jen rakev, ve které tiše odpočívá Vaše opotřebovaná tělesná schránka, tak tiše, jak tiše jste žil.

     Ale věřím, že k Vám mohu promlouvat, že mě slyšíte a sledujete, již z jiné perspektivy, perspektivy věčnosti.

     Prožil jste zde víc než 46 roků svého kněžského života a Horní Kounice, místní fara, tento kostel Vám byly domovem. Stal jste se otcem této farnosti, otcem nás všech. Žil jste s ní a její radosti a bolesti – radosti a bolesti nás všech, byly i Vašimi radostmi a bolestmi.

Většinu z nás jste křtil, mnohé z nás jste vedl ke svátostem a mnohé z našich drahých jste připravoval a s námi vyprovázel na cestu poslední.

Mnoho let, den co den přede mší svatou jste sedával tady na té lavičce pod kazatelnou a modlil se růženec, připraven vyzpovídat každého, kdo za Vámi přišel.

Každodenní mše svatá byla pro Vás radostí a posilou – a také, zvláště v posledních letech – opravdovou obětí. Byl jste si vědom její nesmírné hodnoty, hodnoty Ježíšovy výkupné oběti a své utrpení jste spojoval s jeho utrpením.

     Postupem let ubývalo sil a přibývalo těžkostí stáří. To, co dříve bylo snadné, stávalo se obtížným, nemožným. Kříž, který jste nesl, byl stále těžší a těžší. Naučil jste se ho nést trpělivě a tiše, bez reptání, s pokorou a vytrvale. Jeho tíha však byla až příliš veliká a tak jste na konci svých sil pod jeho tíží padl.

     Nacházel jste se na rozhraní života a smrti. A přišel den – 15. srpen 2008, slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Zdálo se, že konec je neodvratný. Nebyl jste však ještě z tohoto života vzat, ale musel jste podstoupit další oběť, opustit svou faru, Kounice, místo pro Vás tak drahé, ve kterém jste si přál dožít – a to s vědomím, že je už v tomto životě neuvidíte. Musel jste absolvovat strastiplnou cestu do nemocnice a potom na Moravec.

     I tuto oběť jste přijal pokorně, bez reptání, odevzdán do Boží vůle.

     Na Moravci jste působil ještě dva a čtvrt roku. Slovo „působil“ je zcela na místě, i když mnozí si jistě kladli otázku – jaký je smysl života člověka upoutaného na lůžko, odkázaného na pomoc druhých bez možnosti udělat jediný samostatný krok.

     Vy jste však i tomuto životu dokázal dát hluboký smysl a naplnění. Trpělivě jste přijímal tento úděl (ležáka), vše obětoval, modlil se.

     Všechny, kteří Vás na Moravci navštívili, jste přivítal úsměvem, pohovořil s nimi, zavzpomínal, zajímal jste se o všechno a o všechny. Často jste při povídání zapomněl, kde jste a v duchu jste byl zase ve své kounické faře. Loučíval jste se podáním ruky a svým kněžským požehnáním. A také přáním, abychom zase přijeli…

     Všechno utrpení jste tiše a trpělivě přijímal, nereptal. Vzpomínal jste na lidi, se kterými jste se za svůj dlouhý život setkával a těšil se na setkání s těmi, kteří Vás na věčnost předešli. Za všechny se modlil a obětoval své utrpení.

     Podal jste nádherné svědectví o hodnotě kněžství, které jste žil a jehož poslání jste naplnil beze zbytku. .. Prohlášení, které jste po 68 letech kněžské služby vícekrát zopakoval – že byste znovu nechtěl být nikým jiným, než zase římskokatolickým knězem – to jasně dosvědčuje.

     Také jste nám dal velký příklad a svědectví trpělivosti, pokory a odevzdanosti, svědectví o ceně lidského života a přijatého utrpení. Stal jste se vzorem a příkladem trpělivosti, víry a lásky a svou obětí nám vyprosil mnoho milostí a požehnání.

     Nyní jste zde mezi námi. A my se loučíme, vděčni Vám a Bohu za Váš život, za Vaši kněžskou službu, oběti mše svaté, modlitby, slova rozhřešení a povzbuzení, úsměv, za Vaši lásku, za to, že jste byl, že jste náš.

     Já osobně bych chtěl poděkovat také za to, že jsem Vám mohl po dobu více než dvaceti let stát po boku a být Vám tak blízko.

      A na závěr – naše přání.

Pokojné odpočinutí ode všech bolestí a utrpení.                         

Radostné společenství s Pánem, kterému jste po celý život oddaně sloužil, s Pannou Marií a svatými a šťastné shledání s Vašimi blízkými, kteří Vás předešli a jednou opět i s námi.

     Věřím, že se nepřestanete přimlouvat, aby se toto Vaše setkání s námi uskutečnilo a aby bylo šťastné.

Díky Vám, otče Antoníne! 

Za slavkovskou farnost a rodné Hodějice

se rozloučil o. Milan Vavro, farář

Do rakve byla vložena prsť z rodné země z Hodějic.